Když se narodíme, tak jsme vydáni druhým do rukou. Oni mají úplnou moc a my bezmoc. Postupně od první minuty narození všichni stárneme a tíhneme k dospělosti, rodičovství a prarodičovství. Staré příběhy vypráví o ránu, poledni a večeru života. Přesto však jsou momenty, kdy prožijeme znovu úplnou bezmoc a jsme vydáni druhým do rukou. Nedržíme nic pevně v rukou. To asi každý člověk prožívá při nemoci, ale co si budeme povídat, stačí zajít znovu na třídní schůzku (pro mě velmi traumatizující událost) nebo se potkat s nevrlým vrátným, úředníkem, všemocným pedagogem a knihovníkem. V tu chvíli jsou z nás malé děti a znovu jsme v mocných rukách někoho jiného.
V nemoci nastává čas, kdy každý čelí vlastní bezmoci. Vše se smrskne a stáhne. Běžné vzorce a stereotypy jsou nabourány. Hodnoty se vyostří. Nemoc je krizí. „Dobré“ zůstává. Co je „špatné“ a skryté se vynořuje. Je ale tím vidět větší celek. Sebevědomý top-manažer po infarktu, jenž doposud jel na horské dráze života, se stydí mluvit. Propadá smutku, pláče a věnuje se mu jeho první manželka. Vedle síly je slabost. Nemá to ve svých rukou. Taková chvíle dává šanci pro změnu. Tělo se jasně vyjadřuje v nemoci, protože často duše někde ztratila svou hmotnou oporu. Utrpení a jeho nahodilost připraví životní zkoušku.
Avšak v tomto dosti komplikovaném procesu se stane, že do něj vstoupí někdo, kdo má moc. Může to být doktor, sestra, psycholog, sociální pracovník, nemocniční kaplan, kněz nebo pře-starostlivá matka (manželka) a jako autorita jde proti volání těla a duše. Tvůrčí krize se často zatlačí do kouta a otázka po otevřenosti života je zamlčena. Člověk na lůžku je vždy oslabený a tak kdokoli, kdo přijde, má daleko větší moc než pacient sám. Pacient a jeho nitro je snadno převálcováno, a pak nedojde k tvůrčí krizi a opětnému „znovuzrození“ pacienta, ale pacientovi je podsunuto „opium“, aniž by věděl, že je opit. Opiáty jsou různé a záleží na tom, kolik se jich bere a jak dlouho. Jmenujme jich pro ilustraci několik: „Všechno bude dobré. Musíš teď cvičit.“ „Nesmíš být smutný a propadat depresi.“ „No ne, žádný fňukání.“ „Moc se lituješ a málo makáš.“ „To mi děláš naschvál“. „Nesmíte se moc sledovat.“ „Uděláme ještě tohle a pak zase tamto a ještě tamto, a když tak ještě ….“ „Ležíš tady jako mrtvola.“ „Nemáme, co nabídnout.“ „Když budeš dostatečně věřit, Bůh Tě uzdraví“ „Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“ „Utrpení je Boží vůle.“ „Nemoc je přenesena z minulých životů.“ Etc. Tyto věty jsou různé opiáty a manipulace. Postupně působí a jsou zesilovány opakováním a podsouváním dalších metafor autorit nad lůžkem. Je opravdu otázkou, zda-li pacient vůbec někdy zjistí, že byl opit či zmanipulován, avšak většinou tělo se zase přihlásí anebo se ozve někde v rodině v podobě nemoci. (K tomu někde jinde a jindy, transgenrační přenos apd.)
Lůžko zjevuje lidskou bezmoc a prostor nad lůžkem ukazuje moc. My zdraví, vždy stojíme nad. Nemocný se vždy dívá nahoru. Tato složitá aporie (hlavolam) nelze nějak jednoduše vyřešit. Je to ďábelský kruh. Vždy již druhého ovlivňujeme a vlastně někam tlačíme. Jako autority si k lůžku přinášíme všechny své vnitřní autority, rodiče a hlavně představy. Jsme nad. Stačí několik slov, dobrý převlek (třeba kolárek) a jsme adorování, zatímco pacient může být chycen do pasti opiátů a nikdy si neuvědomit vlastní léčbu a svůj život ve světě jako takový.
Vnímám, že lůžko zjevuje křehkost, ovlivnitelnost a bezmoc každého člověka. Stačí několik vět, obrazů a dobrý převlek ( v nemocnici je to bílá) a poslechneme. Prostor nad lůžkem ukazuje moc, nadvládu a manipulaci. Je zajímavé sledovat, jak kandidáti na prezidenta ať v USA nebo ČR se snaží každý různou cestou ukázat ono „nad“, pochopitelně prostřednictvím metafor a mediálních prezentací. Nejvíce má však zpravidla navrch ten, kdo dokáže rychle přerámovat (Lakoff), zavádět rychle své vlastní metafory, a pokud možno ještě ironizovat druhé. Je to právě ironie, která má obrovskou moc a dodává pocit „nad“. Snad právě proto je také spousta doktorů či učitelů tolik ironických, protože to je způsob jak být vždy nad věcí a nenechat se jí zasáhnout, být nad druhým. Tato slast se stává ještě silnější, když je společná mase (Canetti). Proto mají veřejné karikatury takovou moc a přitažlivost. Proto také tzv. psychiatrizování druhých, kde druhého označujeme slovy dement, blázen a narcista velmi dobře fungují a dodávají sílu „být nad“. (V bezmoci to zažil snad každý, že nadávka je to jediné, co nás někdy zvedne, a proto mám rád, když pacienti a lidé nadávají. Blbé je, když je to pořád, ale o tom někdy jindy.)
Přál bych si být u lůžka v symetrickém vztahu. To však, jak se zdá, z podstaty věci nejde. Já jsem zdráv a na lůžku je nemocný. Lze však se stále domlouvat na tom, kde oba dva jsme. Asi jako se Malý Princ postupně přibližuje k Lišce, tak probíhá přibližování s pacientem. Vždy nás však něco dělí, a to je nutná a nezbytná hranice mezi „dole a nad“. Nebezpečí moci tak narušuje velká diference a neslučitelnost, jenž se v autentickém vztahu s pacientem stává vědomá a tematizovaná. Tady asi spatřuji světlo naděje a prostor. Je nutné s pacientem mluvit a být u hranice naší diference. Tedy, spočinout tam kde se potkává nahoře a dole.