Nahlížím původ a vznik pedofilních afér v několika rovinách, které společně utváří určité „radioaktivní pole“ především ve společenství a tradici římsko-katolické církve. Pole, jakožto zhoubný celek, dává podnět k tomu, aby vytanulo to nejtemnější, co je lidská duše schopna vykonat vůbec, kategorická duchovně-duševní vražda dítěte (sexuální zneužití duchovním). Kategorické proto, poněvadž zneužití proběhla po celém světě pod systémovým pláštěm ututlávání biskupů a arcibiskupů. Navíc vražda duše je zaměřena na jednu zcela konkrétní genderovou menšinu – dítě. Celkově tvrdím k pedofilii v církvi: Je to vykonaná nemilosrdná oběť Izáka na oltář rigidního, náboženského a autoritářského systému.[1] Proč a jak budu níže podrobně rozebírat. (Ve svých tvrzeních budu především vycházet z poznatků Alice Millerové, Scotta Pecka, René Girarda, Eugena Drewermanna. C.G. Junga a Paula Zimbarda.)
„Toxické pole“ je složeno z několika rovin. Ty utvářející patologické podhoubí pro „vraždu dětské duše“: 1) Role kněze jakožto otce je často vykonávána s pomocí autoritářské pedagogiky, kterou nazvala Millerová „černá pedagogika“.[2] Dítě je obětí mechanizmu černé pedagogiky, která může ústit v sexuální zneužití. [3] 2) Mocenský systém katolické církve lze také vidět jako rozdělení lidí na bachaře a vězně (kněze a laiky – děti), kde bachaři mají již vždy moc nad vězni, tedy dochází k systémovému zlu, kde i zcela individuálně morální lidi vykonávají zlo za určitých podmínek. (Tak popisuje Zimbardo díky svému experimentu s bachaři a vězni tzv. „Luciferův efekt“)[4] 3) Církev si vytváří tabu ohledně svých obětí, a tím je posilován obětní mechanismus celého systému. Moc má ukrývač tabu, jenž může dále rozvíjet obětní mechanismus.
První složka pole: Mechanismus černé pedagogiky
Dospělý, když vstoupí do role rodiče, začne zprvu a většinou automaticky opakovat „černou pedagogiku“ svých rodičů, kterou raději z důvodu přežití zapomněl.(Viz Millerová výše.) Vlastní mechanismus vzteku a frustrace z dětství uplatní rodič na své dítě. Například otcové se najednou nepříčetně rozčílí, když dětem něco nejde anebo něco pokazí (jízda na kole, matematika apd.), přičemž sami prožili stejné zacházení od svých otců. Matka vztekle pleskne dítě a její agresivní fantazie jsou na hranici vraždy dítěte. (Matka se stává polednicí: „Pojď si pro něj polednice pojď.“) V rodině se však zprvu a většinou tyto projevy integrují a případně dítě si samo vytváří obranný mechanizmus, který pak po celý život funguje, avšak v momentu, kdy přijde dospělost a rodičovství je znovu prověřena stabilita a integrita mechanismu. Ve velké většině případů mechanismus funguje a je integrován. V jiných se stane patologickým, a proto se násilí a zneužití děje a opakuje v rodině. Je zde rovněž něco, co bývá v sociologii nazváno „obětním mechanizmem beránka“.[5] Rodina je základní společenství, kde se učí a předávají obětním mechanismy a hledá se obětní beránek. Proto je také tolik zneužití v rodině, což se pochopitelně přelévá do společnosti. Převeďme však nyní tuto zkušenost černé pedagogiky na kněze.
Kněžím se v pozici duchovního „otce“ a „rodiče“ nad dětmi spouští podobný obětní mechanismus jako rodičům, avšak kněz není biologickým otcem (obětní nůž Abraham se hůře zastavuje), což jej posouvá blíže k možnosti násilí či duševního „incestu“, i biologické pedofilie. Rovina biologické svázanosti s dítětem a řekněme přirozená „sociální děloha“ rodiny kněžím chybí a není nějak „odžita“ – neprojde separací a individuací.[6] Proto tedy vnitřní mechanismus kněze velí k tomu, aby dítě ponížil, obětoval a převychoval, protože byl zprvu a většinou také ponižován a zneužíván jako dítě. Je spuštěn mechanismus černé pedagogiky. Jedna z forem vyrovnání vnitřního přetlaku duše kněze je také sexuální zneužití. Dítě miluje, zavazuje si jej a současně nad ním vládne. Dítě se pak stává partnerem v naprosto ponížené rovině lidské důstojnosti, to však knězi může poskytovat vnitřní stabilitu, díky jeho odreagování se, proto bývá asi také zneužito vždy několik dětí, protože predátor se potřebuje živit z více zdrojů.
Rovněž výchova na některých kněžských internátních školách, katolických univerzitách pěstuje v knězi nadřazenost („jsem všemocný diktátor a mám jedinečnou uniformu s kolárkem“) a též je zde někdy kněz ponižován k poslušnosti přesnou hierarchií moci například vtělenou do nejrůznějších forem rigidity, což je jen další forma „černé pedagogiky“. Navíc, jak jsme už řekli výše, kněz nemá své biologické děti (oficiálně), a s tím související „sociální dělohu“, což jej nenutí se konfrontovat s vlastním dětským traumatem a „černou pedagogikou“. Vůbec není konfrontován s manželkou a sociální sítí rodiny, která blahodárně přispívá k dynamice konfliktů v rodině, což přispívá ke zdravému napětí a vývoji.
Dítě je současně manifestací nespoutanosti a volnosti. Narušuje spořádanost, tím ohrožuje stabilitu umělé role duchovního „otce a rodiče“, proto musí kněz (Id jej příliš tlačí, protože je v napětí se superegem) vyrazit do boje s dítětem. Opět vstupuje „černá pedagogika“. Boj může být ve výchovné rigiditě (fyzické násilí) nebo v jejím protikladu v erotizovaném či sexuálním vztahu (sexuální násilí). Případy popisují, jak si pedofilní kněží často berou zneužívané děti na klín a oblékají mladé chlapce do ženských šatů, pomáhají chlapcům při masturbaci apd. Jsou zamilování a částečně promítají do svých obětí svůj deficit – nedostačenou integritu vlastního dítěte (Id). Touhu po kontaktu sám se sebou, která je vtělena v obrazu mladého chlapce (puer), si projektují do chlapců. Jak známo především v psychodynamice Eros a Thanatos jsou dva hlavní protipóly dynamiky lidské duše a každý je jim vystaven. Je otázkou, jak kněz zvládne dítě (Id), když sám nemá dítě a není součástí sociální dělohy (není nikdy oficiálně biologickým otcem). Nemůže projít určité fáze vlastní separace a separace dítěte, a tím proces individuace je daleko složitější, ba těžko možný. Toto napětí, když není integrováno, může spět k následujícímu. Buď dítě bude trestat či pedantsky vychovávat nebo bezuzdně zneužívat – perverzně milovat. Trestání se ztvárňuje po celá století v bití a autoritářské výchově dítěte, kde církev má rozhodně svou temnou minulost. Nebo dojde k laskavému perverznímu pojetí, kde dítě je zneužíváno, vydíráno a manipulováno. Jinak řečeno, kněz touží po vlastním dítěti (biologickémi a vnitřním) a vybírá si panenku chlapce jako svůj fetiš.
Druhá složka pole: Masky (role), uniformy bachařů a dehumanizace
Systém katolické církve automaticky z kněze dělá „bachaře“,[7] protože je mu od začátku nasazena tak pevná role (persóna-maska), že dříve nebo později již není individuem (JUNG),[8] člověkem s tváří (Levinas),[9] schopným autentického rozhodování, ale je spíše nějakou kolektivní projekcí. Jinak řečeno, pod maskou se individualita(tvář) zcela ztratí. Kněz je tak svou rolí dehumanizován a stejně dehumanizuje i druhé okolo sebe.
Masku a uniformitu kněze vidím systémově ve světle stanfordského experimentu, kde Zimbardo rozdělil studenty na bachaře a vězně. Bachaři měli svou moc, byla jasně určená pravidla pro vězně , měli uniformy a celkově byli vězni bachařům zcela vydaní. Během šesti dnů se celý experiment tak zvrhl, protože došlo k šikanování a týrání vězňů, že musel být zastaven. Výhodou toho experimentu také je, že byl celou dobu filmován. Je tedy pod zcela přesnou dokumentací. Výsledek: Zlo jsou schopni lidé páchat během několika dnů a je to díky nastavenému systému a konformitě, byť dospodu byli zcela morální a vzdělání. (Experiment vykonávali studenti Stanfordu a většina byli zcela zdraví a s dobrou výchovou.)
Kněz Jako „bachař v uniformě“ může určovat pravidla hry a domlouvat se s ostatními „bachaři“ na dalších krocích. Tato mocenská tradice určená historicky Karlem Velikým, jenž založil římsko-katolickou církev a použil ji pro své koloniální účely, propůjčuje kněžím roli, jež je dána tradičně a částečně charismaticky. Charisma role je potvrzeno vysvěcením a nadpřirozenou ontologickou podstatou kněze – prostředník boží. Kněz není člověk, ale více než člověk – kněz je tedy z hlediska stanfordského experimentu „bachař“, protože před ním již jeho otec i další otcové byli také „bachaři“ (tj. potvrzení role moci na základě tradice – „vždy to tak bylo“).[10]
Svou rolí je vždy již kněz v asymetrické či nadřazené pozici vůči druhým, protože je ontologicky jinou bytostí, díky potvrzení kolektivní komunity církve, jež mu propůjčuje moc. Shledávám proto, že církevní systém je částečně utvořen podobně jako slavný Stanfordský experiment –věznitelé a věznění. Kněz je „bachařem“, který určuje „hru a hry“. Laici jsou věznění, musí poslouchat předepsaná pravidla. Dítě je ve své spontaneitě ohrožujícím prvkem. Dráždí emoce a probouzí pudovost (Id). Velmi lehce se tak stane dítě obětí, buď sadistického dogmatismus, šikanování anebo naopak idealizujícím fetišem, který je proměněn v erotizující objekt – „božské mazlivé jezulátko“.
Třetí složka: Tabu a obětní mechanismus
Dogmatická poslušnost a naprostá úcta k hierarchii utváří postupně konformitu měnící se v totalitu, kde vznikají tabu. Tedy, o pedofilních aférách a jiných problémech se prostě nemluví. Církev si udržuje status toho, že funguje jako rodina. Své problémy nebude řešit otevřeně před světem, ale vždy po své linii. Zpověď se vykonává uvnitř, ale nikdo se nezodpovídá za své činy světu. Tím si mechanismus církve utváří své „kostlivce“ či „své zazděné mrtvé“, kteří pravidelně vychází z hrobů a skříní a nepřestávají strašit. Zjištění, že církev prakticky po celém světě „zatloukala“ své pedofilní aféry je podobné tomu, když se odkryjí a najdou masové hroby. Lze to popírat a relativizovat, ale mrtví mají ještě stále otevřená ústa, a tak mluví. Oběti pedofilních afér nikdy nezmlknou. Dogmatická poslušnost a konformita spojená s tabuizací je krvavým oltářem všech sexuálních obětí.
Proto tak třetím nástrojem je vytvoření tabu. V církvi k tomu velmi dobře slouží zákaz mluvit o tom, co bylo ve zpovědi a současně „magičnost“ toho, že kněz je trochu jako „bůh“. Predátor tak může ještě svou oběť „zauzlovat pánembohem“. Pod tímto nátlakem oběť nechce promluvit, a ani mluvit nebude. Navíc v minulosti vždy v církvi platilo pravidlo, že církev je jako rodina. Tedy, „co se doma upeče, tak to se také sní“. Církev tak řešila po dlouhá století své problémy tabuizací před společností, a proto ze svých afér udělala ještě větší tabu než je. Lze tak říci, že pravděpodobně zde funguje pod rouškem tabuizace skrze staletí masové zneužívání dětí, které je určitým skrytým obětním mechanismem církve. Navíc, biskupové jestli o někom vědí, že je pedofil či má podobné sklony, tak má nad knězem velkou moc a současně jej kdykoli a jakkoli může obětovat. Pedofilní kněží se tak sami stávají obětmi a mohou být používány jako šachové figurky k nejrůznějším politickým hrám.
V celku se tak jedná o jeden velký sociální obětní mechanismus. Tabu je udržováno systémem zneužití, systém zneužití utváří tabu a tím je posílena moc některých dalších predátorů v systému - biskupové a arcibiskupové. „Mechanismus černokněžníkova mlýna se však stále otáčí.“ ( Viz film Čarodějův učeň).
Smutný závěr:
Pedofilní aféry v katolické církvi nejsou selháním mnoha jedinců, ale celého systému. O pedofilních tendencích, sporech, podezřeních věděl téměř všude po světě biskupové a kardinálové, avšak zcela kolektivně napříč kontinenty se věci uhlazovaly, manipulovaly se oběti, aby stáhly obvinění, bagatelizovaly, očerňovaly a případně politicky manipulovala nejrůznější média. (Takto zachytili situaci seriózní žurnalisté z Globe. Poměrně věrohodně ztvárněno filmem Spotlight.)
Věřím, že systém katolické církve je tak vyprojektován jakožto odraz kolektivního nevědomí určité společenské skupiny, aby vytvářel „démonické pole“ (atmosféra, naladěnost, Gestalt), jež dává průchod vzniku těch nejtemnějších stínů lidského ducha. Jinak řečeno, systém je v katolické církvi tak nastaven, aby se mohlo systémové „démonično“ zrealizovat, jak již ukázal ve své práci Zimbardo svým slavným stanfordským experimentem napodobujícím vězení. Úskoky biskupů a bagatelizování jsou jen prodlužováním bolestivé agonie, která naopak volá po pojmenování, reflexi a radikální změně církve (a zvláště římské), která vznikla na základě koloniálního poselství jejího zakladatele – Karla Velikého.
[1] Narážím na starozákonní příběh z knihy Genesis 22. Abrahám je povolán k tomu, aby obětoval svého jediného syna Izáka. Poslušně jde, avšak v momentu, kdy je syn Izák svázán do kozelce, než obětní nůž projede Izákem, tak Bůh pomocí anděla celou obět zastaví. Příběh je výpovědí o tom, že Bůh Izraele nežádá lidské oběti, ale uzavírá s člověkem smlouvu.
[2] Alice Millerová, Na počátku byla výchova, Triton, 2017, str.74: „K černé pedagogice rovněž patří dítěti od začátku zprostředkovat nesprávné informace a názory. Ty jsou předávány z generace na generaci a děrmi s repsektem přijímány, třebaže nejsou prokázané, nýbrž prokazatelně nesprávné. K nim patří například tyto názory jako: 1. Že pocit povinnosti dává vzniknout lásce; 2. Že nenávist lze zahubit pomocí zákazů; š. Že rodiče zasluhují úctu a priori jako rodiče; 4. Že děti si a priori žádnou úctu nezasluhují; 5. že poslušnost posiluje; … “ Tamtéž str. 29: „Bití je jen jedna forma týrání , je vždycky ponižující , protože se proti němu nesmí dítě bránit a má za něj od rodičů dlužit díky a respekt. Avšak vedle výprasku existuje celá škála rafinovaných opatření pro blaho dítěte, které dítě může těžko prohlédnout a které mají právě proto katastrofální důsledky pro jeho pozdější život. “
[3] Sexuální zneužití dětí lze tak chápat jako možnost určité obětní vraždy – abreakce černé pedagogiky . Millerová tuto abreakci nachází právě v černé pedagogice. Tamtéž str.101 : „Stejně jako nám analytické znalosti mechanismu odštěpování a projekce pomáhají porozumět fenoménu holokaustu, pomáhají nám dějiny třetí říše zřetelněji vidět následky černé pedagogiky : na pozadí naakumulovaného odmítání dětského prvku v naší výchově lze takřka snadno pochopit, že muži a ženy bez nápadných těžkostí přivedli do plynových komor milion dětí jakožto nositelů vlastních obávaných částí duše. Lze si dokonce představit, že na ně křičeli, bili je nebo fotografovali a konečně se tak mohli zbavit své rané dětské nenávisti. Jejich výchova byla od samého počátku zaměřena na to, aby v sobě zabili všechno dětské, hravé a živoucí. Krutost, která jim byla byla způsobena, duševní vraždu dítěte, jímž kdysi byli, museli stejným způsobem předávat dál: v zásadě stále nanovo vraždili ve zplynovaných židovských dětech vlastní dětskost.“
[4] Philip Zimbardo, Luciferův efekt- jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí, Academia, 2014.
[5] René Girard, Obětní beránek, Lidové noviny, 1997.
[6] Uvědomuji si, že termín separace je spíše vlastní rodinné terapii. Zatímco individuace naopak do hlubinné psychologie. Bylo by třeba rozlišeněji tyto pojmy popsat, avšak chci jejich spojením říci, že v rodině se většinou stane nějaká změna hlubšího řádu, kterou různé směry popisují rozdílně.
[7] ZIMBARDO, Philip, Moc a zlo : sociálně psychologický pohled na svět. Břeclav: Moraviapress, 2005.
[8] C.G. Jung, Výbor z díla III., Brno, 1998, str. 51: „V podstatě není persona nic skutečného. Je kompromisem mezi individuem a společností v tom, jak se člověk jeví. Přijímá jméno, získává titul, představuje úřad a je to či ono. To je přirozeně v jistém smyslu skutečnost, ale ve vztahu k individualitě dotyčného skutečnost sekundární, prostý kompromisní útvar, na němž se jiní někdy účastní ještě mnohem více než on sám.“
[9] E. Levinas, Totalita a nekonečno, Praha 1997, str.12.
[10] Vycházím zde z tradičního pojetí moci podle Maxe Webera.