Vyhledat
  • jakubformanek

Empatie v péči o duši v nemocnici

Empatie je sympatie. Obě slova mají stejný kořen PATHEIN – trpět. Empatie znamená vlastně být s někým v utrpení. Sympatie znamená společně s někým zúčastněně trpět. Je asi nejvýstižnější říci, že vcítit se do někoho vždy již znamená být spolu s ním a zrcadlit utrpení druhého v sobě – souznět. Schopnost se vcítit, být s druhým, dívat se oknem života druhého do jeho příběhu a dokázat spolu s ním sdílet utrpení, bolest a vášeň, patří k nejzákladnějším vlastnostem lidství. Empatie z nás lidí dělá lidi. Cítím a vnímán sebe i druhé, tedy jsem.


Pro empatii je nezbytně nutná jedna podmínka, a tou je akceptace. Schopnost přijmout druhého takový jaký je. Obejmout druhého jako osobu s jeho deficity a chybami tam, kde to ještě jako lidé nějak vnitřně ve shodě se svými hodnotami můžeme. Akceptace je zcela samostatné téma, proto se mu v tomto článku trochu vyhneme a zaměříme se „pouze“ na empatii. Nelze však mít empatie bez určité míry akceptace.


V nemocničním prostoru je empatie často „zahnána do koutu“ a převálcována: (1) řešeními, (2) předsudky anebo (3) aktivitou.


(1) Útěk k řešením je asi z následujících důvodů: Je to možná dáno svérázem naší doby. Vše je třeba pragmaticky řešit. „Útok na bránu“ je přímý a zdá se jako nejefektivnější. Opravit rychle. Vyměnit rychle ojeté gumy. Jet dál a nemrhat čas čekáním. Nezastavovat se jako superman nebo jako nezničitelný terminátor z akčních filmů. Je nám stále podsouváno: Každý jsme přece superhrdina a jsme „hrozně“ důležití. Zachraňování zeměkoule z ohrožení se stalo příznačným znamením falešného sebe potvrzení (narcismus) dnešní doby. Svět empatie a emocí stojí v příkrém rozporu s tímto zběsilým směřováním. Empatie vede ke zpomalení, zastavení a pro lidi navyklé k rychlým řešením se jeví jako málo efektivní. Avšak pro dlouhodobé řešení či léčení je klíčovou bránou, v níž se zastavuje čas a čerpá se autentický život.


(2) Útěk k předsudkům, tedy jejich vytváření pomocí představ a názorů (obran), se děje asi z následujících důvodů: Z empatie má asi trochu každý strach. Každé autentické vcítění a sounáležitost uvolňují plejády emocí, jež se potřebují projevit. Čím více jsou emoce blokované, tím jsou destruktivnější a působí nepříjemně na druhé a zvláště na nemocniční personál. Agresivní anebo depresivní pacient nepůsobí příliš pozitivně na oddělení a je ohrožením jistoty lékařské vědy. Když si to stáhneme na náš rodinný život, kdo z nás klidně snáší křik anebo depresi našich partnerů či dětí? Všichni toužíme po klidu. Emoce nám náš klid nabourávají. (Díky Bohu, protože to je znamením, že ještě žijeme a stále hledáme neuchopitelný smysl našeho bytí. Emoce nás burcují k životu.)


(3) Útěk k aktivitě se děje často právě proto, že je velmi těžké ustát bezmoc, v níž emoce vytanou. Osobně pocítit skutečnost, že nelze nic dál, znamená si připustit vlastní bezmoc - „jsem smrtelný“. Nedržím svůj život pevně v rukách. Nelze se zajistit, ani nic naprogramovat. Aktivizmus a neustálé starostlivé zařizování jsou únikem před sebou samým.


Cesta empatie vede k druhému. Ztichne proud vlastních starostí a myšlenek. Začíná čas pouze pro druhého. Právě v tomto čase pro druhého „vystupuji ze sebe“ k druhému. Jsem schopen se vcítit. Začnou přicházet pocity toho druhého ke mně. Když pacient mluví o bolesti zad, pak mě trochu bolí záda. Když se cítí unaven a bezmocně, i já jsem na moment ochromen a cítím se bezmocně. Setkání v empatii však pokračuje dál. Má svůj rytmus i záměr. Když uznávám a beru pocity pacienta, tak se současně i ve mně něco rozehrává. Vzniká „pole“ souznění a „vibrací“ mezi mnou a pacientem. Přicházejí příběhy, metafory, klasické texty, modlitby, pohádky a vtipy. To vše vytváří jakési „živoucí dynamické pole“. Nejsou to odpovědi, ale ono „živoucí pole“ dokresluje a pomáhá k uchopení spirituality pacienta. Pacient si tak díky prostoru empatie může vytvořit svůj vlastní svět. Pojmenuje si některé věci. Někdy splyne s tokem „dynamického pole“, jenž probíhá mezi mnou a jím.

Empatie je jiskrou, která přeskočí mezi mnou a pacientem. Pomáhá zapálit onen blahodárný oheň emocí, smyslu a naděje. Někdy se stává, že proteče pouze třeba vztek anebo bezmoc, ale právě tyto emoce odpálí slibnou „raketu na měsíc“. Život nějak pokračuje dál. Je však třeba v trochu kosmičtější atmosféře. V náboženské řeči by tento stav byl nazván jako vytržení (extáze) anebo osvícení. V psychologii jako jiný stav vědomí či jako změna náhledu.




Já v empatickém setkání prožívám setkání člověka s člověkem. „Já“ se potkává s „Ty“ (Buber). Já vidím v druhém cosi většího, než jsem já. Někoho nekonečně odlišného a naprosto jedinečného ve svém příběhu. Současně i ten druhý nahlíží v setkání něco zcela jiného. Tento vztah je inspirativní a je podnícen vzájemným soucitem a vcítěním, a proto je empatie sympatie.

123 zobrazení

Kontakt se mnou a na mě

Setkání jsou většinou poměrně rychle proměňující, protože se soustředíme na malinké změny, které pak působí změny velké (efekt lavinové koule). Vedle empatického naslouchání, akceptace a vlastní opravdovosti se  soustředím  na tzv. krátkou terapii (koučink),  krizové situace a využívám hypnoterapii. Ovšem někdy se jeví jako důležitější i dlouhodobá terapie a podpora, protože zatím žádný kouzelný terapeutický prut neexistuje. Pro každého klienta vytvářím jedinečný terapeutický přístup.

Cena za individuální hodinové sezení je 1000 Kč a za párové a skupinové 1500Kč/90 minut. V případě studentů, seniorů a finančně zatížených klientů se lze domluvit na slevě (až 60%).

Terapeutická  setkání nabízím v pondělí a ve středu. V pondělí však v prostorách Ladírny. Ve středu v prostorách Prosoché. 

Obě kanceláře jsou v Budečské ulici na Vinohradech nedaleko od Náměstí Míru.

Pondělí Ladírna:

Budečská 9, Praha 2 - Vinohrady, zvonek označený "Ladírna"
Více zde: https://www.psychoterapievpraze.cz

Středa Prosoché:

Budečská 35, Praha 2, Vinohrady, (5 minut od Náměstí Míru).

Více zde :https://prosoche.cz/

tel: 607 730 419 v oddobí koronaviru konzultuji přes Whatsup

Vytvořeno  Jakub Formánek, Ph.D.