Každá představa před nás něco staví a někdy stojí před našima očima dokonce tak mohutná představa, že už zapomínáme na svět za představou - pravdu. V následujícím budu osvětlovat místo hypnózy a transu v klinické praxi, okolo nichž se pomocí nejrůznějších „domněnek“ vybudovaly „mytologické“ a „magické“ představy, jež s autentickou hypnózou nebo transem, a především s jejím klinickým využitím, nemají skoro nic společného. Tvrdím: Hypnóza není zázračný klíč, ale přirozený klíč, který je "zázračný" ve své přirozenosti. Budu pozitivně klást hypnózu a trans jako jeden z nejpřirozenějších a možná i nejdůležitějších stavů našeho vědomí patřícím k naší obecně lidské spirituální zkušenosti jako takové.
Hypnóza, trans, relaxace, meditace, modlitba, stav zamilování, zpěv, tanec, sex, zaujetí vypravěčem a kázáním aj. jsou chvíle, kdy prožíváme změněný stav vědomí. Naše pozornost je zaměřena jinam a jinak, a tím je změněn běžný stav našeho vědomí. Otevíráme se vnějšímu. Tok našeho vědomí plyne jiným tempem a spojují se jiné vrstvy našeho vědomí. (Někdo by možná řekl, že se najednou spojuje či vynořuje ne[pod,před]vědomé ve vědomém.) V zaujetí či transu nevnímáme okolí, vnímáme jednotlivost v jiném kontextu a máme zcela jiný náhled. Jsme povětšinou fascinování. (Například pohled na zapadající slunce za horami.) Splývá subjektivní a objektivní. Tělo jakoby začalo mizet. Jsme „mimo“. Naše pozornost je disociována. Vnímáme s údivem západ slunce, a přitom nám v hlavě běží starosti. Mysl se rozběhne do dvou proudů a najednou se trochu ztratí, což může vést k tomu, že si v naší mysli všimneme něčeho úplně jiného. Najednou víme, že se můžeme povznést anebo něco udělat jinak – díváme se na věc zase jinak. Vědomí má najednou změněný stav, než je náš běžný modus. Pro ilustraci si stačí vzpomenout na stav zamilovanosti. Když jsme zamilování, myslíme stále na jinou osobu, náš svět se okolo ní točí, vidíme vše v růžovém světle a zamilovaného akceptujeme s jeho neduhy. Celý zážitek nás energetizuje, dává smysl a chuť žít. Naše výkony, nápady a fantazie se při zamilovanosti spontánně vynořují jeden za druhým. Obecně lze říci: Změněný stav vědomí, trans nebo hypnóza je stav, jenž velmi tvořivě a rychle mění náš náhled, náladu a tok našeho vědomí. Naše emoce jsou silnější, asociace vědomější a je posíleno vědomí vlastního já - sebevědomí.
Co se vlastně děje během transu? Naše vědomí v bdělém stavu stále těká. Má své objekty a svou pozornost. Velmi rádi „jezdíme“ v našem chování „ve vyjetých kolejích“ a jsme součástí mnoha našich stereotypů, společenských systému a sub systémů. Jsme rádi, když nás toho mnoho nepřekvapí. Vědomí je však v neustálém toku jednotlivých vjemů, které někdy vytvářejí přiměřeně souvislé a pro nás příjemné pásmo. Někdy se velmi rychle bez souvislostí mění.
Lze rozlišit tři základní stavy našeho vědomí: bdění, spánek a snění. Všichni však víme, že je ještě mnoho stavů mezi. Například: Už jste se někdy „zakoukali do blba“? A pak Vás napadla velmi chytrá myšlenka? Viděli jste něco, čemu jste se dlouho chechtali? A pak Vás jen vzpomínka na tu událost provázela celý další týden? Slyšeli výborného vypravěče nebo kazatele a nemohli jste se svou pozorností odtrhnout? Prožili jste hlubokou relaxaci nebo modlitbu a měli jste pocit extáze (zapomněli jste na sebe a byli tak trochu jinde)? Stalo se vám někdy, že jste nemohli na něco přijít a najednou vás to při odklonu pozornosti napadlo? Prožili jste příjemnou intimní chvíli (sex-orgasmus), a pak na ni celý další den vzpomínáte? Toto vše jsou stavy změněného vědomí - transu, kdy vědomí funguje trochu jinak (není na vlně stereotypů a systémů), avšak je to velmi tvůrčí stav naplněný citem a autentickou přirozeností.
Všechny náboženské zkušenosti, asi protože jsou to vždy zkušenosti, probíhají ve změněném stavu vědomí, chcete-li v transu a někdy i v hypnóze. Nemyslím si, že za náboženskými zážitky je třeba hledat nadpřirozeno, či nějakou božskou magickou substanci.[1] Náboženské prožitky jsou přirozené, tedy vlastní našemu mozku, zkušenosti i genetické výbavě. Tím však netvrdím, že nejsou autentické, nebo v nich jde jen o nějakou projekci našich antropologických potřeb. Víra, naděje a láska jsou nám natolik ve své bytnosti vlastní, že to lze říci spíše opačně. Naše spirituální zkušenosti nám ukazují naši antropologickou podstatu – člověk je homo spiritualis. Náboženská nebo i umělecká zkušenost aj. nám zjevují v našem transu jiný náhled, v němž máme svobodu přijmout nebo odmítnout zjevované. Zjevená zkušenost dějící se v přirozeném transu transformuje náš životní příběh a dává nám potřebnou orientaci ke smyslu a naší vlastní spiritualitě.
Když jsem poprvé po kurzu relaxační hypnózy vstoupil do katolického kostela. Velmi rychle jsem během mše pocítil změněný stav vědomí vyvolaný zpěvem, prostorem, svíčkami, sugestivní řečí faráře, třpytem zlata a eucharistií. Sečteno podtrženo, římsko-katolická mše je vlastně velmi příjemná hypnóza, kterou si neproškolený člověk neuvědomuje. Podobně je tomu ve všech dobrých náboženských skupinách. V charismatickém hnutí je běžné, že křesťanům se zvedají při „chvalách“ (písních na kytaru) spontánně ruce. No, kam jinam by se při transu a uvolnění měli zvedat ruce ve své lehkosti než nahoru? V hluboké relaxaci je tento stav běžný a řadu let pozorovaný. Nazývá se katalepsie či levitace (popsal Stanislav Kratochvíl). Rovněž, je úplně přirozené, že fanoušek zvedá ruce nahoru, když vítězí apd. Nebo když jdeme na dobré představení do divadla, netleskáme všichni a necítíme zrušení a radost? V divadle je zaujata naše pozornost pomocí obrazů, metafor a performance, a tím je vyvolán trans. Vidíme svět jinak, totiž jako jeviště, na němž jsme vlastně my. Vědomí pracuje na jiné úrovni, což způsobuje životodárnou změnu postojů a náhledů.
Kam mířím? Hypnóza či trans je jeden z nejobvyklejších a příjemných stavů, které známe. (I orgasmus je druh transu vyvolaný určitou neverbální, ale i verbální stimulací, který má svůj jedinečný rituál.) Pochopitelně každý nástroj (asi jako oheň) se dá různě použít. Reklama používá transu a nepřímých sugescí atd. Kdo je zdatný manipulátor, dokáže rychle třeba pomocí metafor vyvolat u druhých trans, a tím druhé zmást, vybudovat svou vlastní demagogickou realitu (někteří naši politici jsou v tomto oboru mistři světa.) Ale za to trans ani hypnóza nemůže!!! Pochopitelně člověk, jenž se zabývá hypnoterapií - profesionál, by měl být člověk důvěryhodný a kontrakt mezi klientem a terapeutem by měl být z jeho strany komunikován symetricky, moc obou stran by měla být přibližně vyvážená. Avšak nikdo není dokonalý, a jak známo, i ve špinavé vodě lze umýt nádobí. Terapeut není expert na život, ale na terapeutický proces. Ten by měl být přibližně vyvážený. Profesionál by neměl škodit a nikdy nepostupovat proti vůli a potřebám klienta. Klient dobře ví, co dělá a jak dál. V hypnoterapii je to podvědomí , které nejvíc pracuje, a to také vše zařídí. Terapeut je spíše doprovod a partner.
Klinická hypnóza (pro požití u pacientů) je velmi efektivní nástroj. Pomocí relaxace či hypnózy lze u pacienta prohloubit jeho status quo („Jsem tady teď, jak jsem.“). Pacient dokáže vidět dobrotu vlastní přítomnosti, což může vést ke zmírnění bolesti, lepšímu snášení krizové situace, posílení sebevědomí, prohloubení spánku a tvůrčím nápadům pacienta, což má vše velmi pozitivní terapeutické důsledky. Jinak řečeno, člověk sám sobě dokáže v mnohém pomoci už jenom tím, že se zklidní a najde si něco pro něj uvolňujícího, příjemného, co mu pomáhá se přenést dál a dává mu to smysl. Pro každého je však onen smysl, jeho vlastní spirituální hodnota, naprosto jedinečná. V žádném případě však relaxace nebo hypnóza není všelékem, ale spíše metodou, která může do sebe integrovat nejrůznější potřeby a jedinečnost pacientů. Hypnózu rovněž mohou využívat terapeuti z různých škol a vhodně ji začlenit do své práce. V prohloubené relaxaci, která bývá charakterizována jako hypnóza, lze druhému člověku nabízet nejrůznější podpůrné sugesce. Nikdy však klient nedělá nic proti své vůli, a jakmile hypnotizér jde proti vůli a světu klienta, tak hypnotický stav ničemu nepomáhá, klient se vzepře, nebo může do budoucna způsobovat jiné obtíže. (Například někdo přestane sice kouřit díky použití hypnózy, ale místo toho se stane alkoholikem. Terapeut dostatečně nepracoval s dosahem a hloubkou změny apd.).
Je třeba konstatovat: Jednání hypnoterapeuta může být nemorální, neprofesionální a manipulativní, protože může zneužívat své moci podsouváním myšlenek a pocitů druhému, což ostatně někdy dělá mnoho pracovníků v pomáhajících profesích i bez hypnózy. Příkladem je farářské povolání, kde na základě své „posvěcené“ role je nahlíženo na každé slovo či gesto faráře magicky a s posvátným očekáváním, což umí většina farářů dobře využít pro své „dobře myšlené“ manipulace. Když „pastor“ vše přibarví ještě metafyzickým dualismem (ďábel je na každém rohu), může se stát diktátorem masy. (Platné je však toto nebezpečí pro všechny pomáhající profese a snad ho už většina pomáhajících nějak reflektuje.)
Komunikace je tedy zcela zásadní. Není tak náhodou, že hypnóza či hypnoterapie dnes velmi úzce souvisí s psychologií komunikace a konstruktivismem. Slova ovlivňují, mění a utváří. Náš jazyk utváří svět. (Myšleno ve světle post analytické filosofie.) Jakým způsobem doktor komunikuje s pacientem značně ovlivňuje pacientovo léčení apd. Podle toho, jak je komunikováno s pacientem v jeho bdělém stavu, tak se musí komunikovat s pacientem při relaxaci nebo hypnóze. Vždy vše záleží na kontextu, můžeme říci na koncovém slovníku pacienta, jenž je odrazem toku vědomí pacienta. Hypnoterapie tak vyžaduje stálou praxi, zpětnou vazbu a supervizi. Avšak na druhou stranu, pacient nikdy nepůjde v hypnóze proti sobě a neudělá nic, čeho by v běžném vědomí nebyl schopen. (Žadný „Žlutozelený škorpión“ Woodyho Allena neexistuje.) Tedy, nemůže dojít k nějakému trvalému poškození. Každá sugesce vyvane a v dobrém a symetrickém vztahu s terapeutem je samozřejmostí věci nepovedené komunikovat a případně i od sugerovávat nežádoucí účinky. (Například pokud klient přijde k hypnoterpeutovi mírně opilý a budou společně pracovat, může se stát, že společně s nějakou sugescí hypnoterapeuta se v klientovi uloží stav mírné opilosti. Je pak nutné původní sugesci od sugerovat a raději spolu znovu pracovat, až klient nebude v podnapilém stavu, jinak by si mohl silně uložit podnapilý stav vedle nějaké velmi pozitivní sugesce.)
Ještě na závěr chci: A) říci něco k hypnóze a cestě do minulých životů B) něco zbožným křesťanům věrným nebiblickému dualismu.
A) Víra v minulé životy je víra. Některé staré náboženské systémy ji vyznávají. Jestliže někdo takovou zkušenost či víru má, a dokonce se i dostal pomocí LSD, holotropního dýchání či v hypnóze ke své minulosti, kde byl dinosaurem, je to určitě zajímavá zkušenost. Každý máme v sobě něco z plazů. Jestliže jej tato zkušenost nějak mění, uzdravuje a posouvá dál je to pro něj dobře. Rozumím tomu však jako individuální víře. Hypnóza či relaxace však není v klinickém smyslu cesta, jak sestupovat do minulých životů, a tím se uzdravovat. Neodhaluje magické klíče z minulosti. Naopak je to stav, který pomáhá vykročit do vlastní přítomnosti a budoucnosti. Vede k náhledu a přijetí vlastní odpovědnosti - ke změně. Je to stav, pomáhající nám jíti dál. Člověk nikdy nejde proti sobě, ale hledá cestu za světlem stejně jako klíčící brambory ve sklepě (C. Rogers). Proto Milton Erikson mluví o podvědomí jako o hodném dědečkovi, který dobře ví, co udělat, aby člověk přežil.
Pracuje hypnóza nějak s regresí? V hypnóze lze udělat regresi do minulosti a lze s touto představou pracovat. Jedná se spíše o velice hlubokou a emočně silnou vzpomínku, jež se může znovu zpřítomnit nebo odreagovat.
B) Okolo hypnózy rovněž vznikl mýtus, že se v ní člověk otvírá nebezpečnému duchovnímu světu. Je-li Bůh opravdu takový zlý zlotřilý démon s krvavými drápy, že nás vydává v transu (který každý v životě často prožíváme) napospas metafyzickým čertům a ďáblům, a rovněž malé děti smrtelným onkologickým nemocen apd., je to Bůh sadistický a v sobě rozdělený. Mám pocit, že právě dramatická kniha Job demaskuje takovéhoto Boha. Jobovi přátele reprezentují všechny formy sadistického a despotického Boha deuteronomistické teologie. Je to narcistní Bůh oidipovského komplexu (řečeno s Freudem). Avšak na konci knihy Job je Bůh ukázán jako stvořitel, a ten kdo pomáhá neštěstí přerůst životem. Job má na konci příběhu tři dcery a jsou nejkrásnější na celém světě. Rád řeknu spolu s Jungem, že Bůh ukáže svou lásku jako odpověď Jobovi právě v Ježíši Kristu. Tím je plně překonán a zahrnut oidipovský bůh. Boží odpověď na utrpení je v příběhu Ježíše Krista.
Je-li však pro někoho všechno nebezpečné včetně přirozeného transu a všeho se bojí, což je také mimochodem znak oidipovské fáze, Oidipus chce mít vše pod kontrolou, je jasné, že má strach i z hypnózy – vidět věci jinak. Paradoxem však je, že právě typ křesťanů brojících proti hypnóze, si velmi často užívají nejrůznější modlitební, liturgické a charismatické projevy transu. Mám proto pocit, že jen pomyšlení na to, že všechny doposud nabyté duchovní zkušenosti jsou vlastně psychické a lidské zkušenosti, a přičemž nepatří do nějakého nadpřirozeného metafyzického světa, je automaticky pomyšlením naplněným strachem a úzkostí. Přál bych takto smýšlejícím křesťanům vstoupit do tohoto strachu ještě hlouběji, aby se proměnil na opravdovou víru – odvahu. Najít Boha vnitřního spolu s Mistrem Eckhartem a vnějšího boha přenechat oidipovskému dualismu. Pak se znovu objeví kouzlo transu, který se celou dobu prožíval ve zbožném životě, avšak navíc se znovu objeví jeho vnitřní smysl – setkání s vnitřním Bohem zjeveným v Kristu Ježíši.
[1] Bůh je mnohem více- je hlubinou toho všeho. Jeden moderní teolog z minulého století - Paul Tillich - mluvil o hlubině bytí. V současné teologii se mluví o možném překladu Božího jména jako o tom, který je možný. Ve smyslu ten Budoucí.
Comments