Terapie hrou s rogeriánským přístupem (na osobu zaměřený přístup) přistupuje k dítěti tak, že dítěti je dána svoboda hrát s jakoukoliv hračkou v herně a terapeut jej při hře doprovází. Dítěti je dána svoboda se vyjádřit a má volnost ve svém prostoru a čase. Terapeut zrcadlí emoce, rezonuje v psycho-motorickém tempu, účastní se děje a nápadů dítěte. Není nikým vně hry (jako třeba ve filiální terapii), ani není jen popisovačem (odborník hledající diagnózy či psychodynamický konflikt dítěte), ale je přímo s dítětem či spíše "blízko" vedle něj - ve vztahu. Dokonce může dítěti nabídnout roli. Například: drak, čarodějnice, pes, vodník apod. Roli pak hraje podle instrukcí a pocitů dítěte. V celém setkání je však několik základních pravidel. Je omezen čas, počet hraček, hračky nesmí ničit, nesmí ubližovat sobě ani terapeutovi apod. Terapeut může autenticky reagovat a vyjadřovat své emoce a pocity. Například děti mohou vyjádřit hněv nebo agresi na hračce, ale nesmí ji poškodit, což může vyjádřit terapeut svou autenticitou například odebráním hračky nebo legitimním vyjádřením vlastních pocitů apod. (Současně je dobré mít hračky, které umožňují odreagování dítěte.)
Svobodný prostor dává dítěti možnosti se vyjádřit a být samo sebou. Dítě si vyjádří a odehraje mnoho emocí, a přitom je podpíráno vztahem s terapeutem. Proto hra sama působí léčebně a terapeuticky. Hra a vztah s terapeutem vytváří terapeutický proces, který je zabalen do bezpečí empatie, akceptace a svobody (autenticity dítěte). Tedy nějak se dítě nenapravuje, nepozoruje, nehodnotí, nevystavuje konfliktu ani frustraci. Terapeut nedělá žádné intervence a neutváří si názor. Hraje si v přítomnosti dítěte s dítětem. Pomáhá mu být ve hře, a prostě si tvořit to své. Některé děti narazí i na frustraci z hraček anebo terapeuta, ale to vše má své místo v celém průběhu. Učí se zvládat svou frustraci nebo agresi tím, že se jí samo podle sebe vystaví a tedy i samo zvládne zpracovat. "Dítě dobře ve hře ví, co pro sebe terapeuticky dělá." Tento zdánlivě velmi volný a nedirektivní přístup, který je však opřen o rogeriánskou terapii, je pozoruhodně jednoduchý, avšak dokáže velmi účinně posílit cítění a vnímání dětí, tedy terapeutický proces. Často se uvolní během hry mnoho emocí, které byly dříve bržděné a potlačené. Děti vstupují pomocí hry do velmi hlubokých symbolů, vnitřních pocitů, a aniž by to sami věděli jsou v rituálu hry ponořeni do vlastního většinou velmi bohatého života, kde si najdou právě to své, co nyní potřebují ke svému vlastnímu růstu. Platí tak Rogersova metafora klíčích brambor ve sklepě. Nezáleží jak moc je temno ve sklepě, brambory vždy začnou klíčit směrem ke světlu, protože tam chtějí růst. Potenciál růstu každého člověk a zvláště dítěte je nezastavitelný i v největší temnotě. Terapie hrou je dalším prohloubením této myšlenky a je prokazatelně velmi efektivní.