Vyhledat
  • jakubformanek

Co je terapie hrou a hra vůbec?


Hra patří k základním vzorcům našeho života. Někdo by ji mohl nazvat jako základním rituálem. Dokonce i ve filozofii se od poloviny 20. století mluví o hře a především o tzv. „jazykových hrách“ (Wittgenstein). Celá myšlenka jazykových her se dá vyjádřit jednoduše: Vše se ve svém životě učíme na základě toho, že se učíme ve "hře" systémem pokus a omyl, dokud si neosvojíme "hru" jako jednotlivý celek. Například v řeči, chování, chápání apod. Když hrajeme "hru" správně, tak nám druzí rozumí, protože hrajeme stejnou "hru", jejíž pravidla jsme si osvojili. Prokázat, že něco umíte, znamená umět hrát stejnou hru, kterou vás druhý zkouší. Například: Osvojení anglického jazyka (jazyková hra angličtiny) prokážeme tím, že se bavíme s Angličanem a domluvíme se. Realitu si tak utváříme pomocí nejrůznějších "her". Proto je také velké množství různých realit či diskurzů, protože záleží na tom, jak je realita pomocí "jazykových her" konstruována. Takto důležitou vidí hru moderní filozofie v minulém století.



Hra sehrála svůj význam i v psychologii. Stále populární jsou v ČR tzv. „Hry, co lidé hrají“ E. Berneho, který hru vidí jako základní vzorec našich většinou ne přímých transakcí (komunikace) s druhým. Někdo bude věčně hrát hru na spasitele, jiný na trpitele či smiřitele apod. Přiměřeně zdravý člověk podle Berneho přístupu je ten, kdo dokáže hry opouštět a v životě využívat přiměřeně svoje tři základní ega : dospělí (rozum), dítě (cit a kreativita) a rodič (pravidla). Jiný význam sehrála hra v behaviorální psychologii, kdy pomocí hry se učíme přijímat základní vzorce, tedy cílem terapie je nácvik takových her, které jsou nám prospěšné a slouží pragmatickému životu. Hry sehráli i význam při výzkumu v tzv. behaviorální ekonomii. Hra je tak dnes důležitá skoro ve všech vědách.

Já zde chci krátce pojednat o terapii hrou ve smyslu "přístupu zaměřeného na člověka" ( Carl Rogers), který je nejblíže tomu prohlásit hru za základní fenomén dětské mysli, a patří k základním rituálům, jak lidskému životu z hlediska terapie rozumět vůbec.



Terapie hrou s rogeriánským přístupem (na osobu zaměřený přístup) přistupuje k dítěti tak, že dítěti je dána svoboda hrát s jakoukoliv hračkou v herně a terapeut jej při hře doprovází. Dítěti je dána svoboda se vyjádřit a má volnost ve svém prostoru a čase. Terapeut zrcadlí emoce, rezonuje v psycho-motorickém tempu, účastní se děje a nápadů dítěte. Není nikým vně hry (jako třeba ve filiální terapii), ani není jen popisovačem (odborník hledající diagnózy či psychodynamický konflikt dítěte), ale je přímo s dítětem či spíše "blízko" vedle něj - ve vztahu. Dokonce může dítěti nabídnout roli. Například: drak, čarodějnice, pes, vodník apod. Roli pak hraje podle instrukcí a pocitů dítěte. V celém setkání je však několik základních pravidel. Je omezen čas, počet hraček, hračky nesmí ničit, nesmí ubližovat sobě ani terapeutovi apod. Terapeut může autenticky reagovat a vyjadřovat své emoce a pocity. Například děti mohou vyjádřit hněv nebo agresi na hračce, ale nesmí ji poškodit, což může vyjádřit terapeut svou autenticitou například odebráním hračky nebo legitimním vyjádřením vlastních pocitů apod. (Současně je dobré mít hračky, které umožňují odreagování dítěte.)



Svobodný prostor dává dítěti možnosti se vyjádřit a být samo sebou. Dítě si vyjádří a odehraje mnoho emocí, a přitom je podpíráno vztahem s terapeutem. Proto hra sama působí léčebně a terapeuticky. Hra a vztah s terapeutem vytváří terapeutický proces, který je zabalen do bezpečí empatie, akceptace a svobody (autenticity dítěte). Tedy nějak se dítě nenapravuje, nepozoruje, nehodnotí, nevystavuje konfliktu ani frustraci. Terapeut nedělá žádné intervence a neutváří si názor. Hraje si v přítomnosti dítěte s dítětem. Pomáhá mu být ve hře, a prostě si tvořit to své. Některé děti narazí i na frustraci z hraček anebo terapeuta, ale to vše má své místo v celém průběhu. Učí se zvládat svou frustraci nebo agresi tím, že se jí samo podle sebe vystaví a tedy i samo zvládne zpracovat. "Dítě dobře ve hře ví, co pro sebe terapeuticky dělá." Tento zdánlivě velmi volný a nedirektivní přístup, který je však opřen o rogeriánskou terapii, je pozoruhodně jednoduchý, avšak dokáže velmi účinně posílit cítění a vnímání dětí, tedy terapeutický proces. Často se uvolní během hry mnoho emocí, které byly dříve bržděné a potlačené. Děti vstupují pomocí hry do velmi hlubokých symbolů, vnitřních pocitů, a aniž by to sami věděli jsou v rituálu hry ponořeni do vlastního většinou velmi bohatého života, kde si najdou právě to své, co nyní potřebují ke svému vlastnímu růstu. Platí tak Rogersova metafora klíčích brambor ve sklepě. Nezáleží jak moc je temno ve sklepě, brambory vždy začnou klíčit směrem ke světlu, protože tam chtějí růst. Potenciál růstu každého člověk a zvláště dítěte je nezastavitelný i v největší temnotě. Terapie hrou je dalším prohloubením této myšlenky a je prokazatelně velmi efektivní.


54 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše