To se lehce řekne: „Je potřeba jej přijímat, takového jaký je.“ „Dej mu svobodu.“ „Může se přece chovat a vyjádřit, jak chce.“ Všichni, kdo žijí v manželství, sami dobře vědí, jak je někdy těžké přijímat svého partnera se vším, co je. Partnera jsme si aspoň vybrali, a co teprve přijímat toho, koho jsme si vůbec nevybrali. Například svou tchyni nebo šéfa v práci. Na druhou stranu určitá míra akceptace druhého je nezbytná, řekl bych, že někdy je i nutná k přežití samému. Sám se často nachytávám, jak bych chtěl předělat učitele na základní škole mé dcery anebo je pro mě velmi složité přijímat určité politické názory, které jsou úplně jiné než mé celoživotní hodnoty. Rád bych, aby moje žena měla dobrou náladu a moje drahá „matka“ „pokaždé“nepanikařila a nevnášela do věcí chaos.
Co nadělám? Vše je, tak, jak je. Někdy to vše pozoruji. Dívám se na vše jakoby z okna. Vnímám. Občas při pozorování „se mnou hýbou“ emoce, ale většinou se obraz před mýma očima začne pomalu měnit. „No jo, zase ve škole nestíháme, tak udělám aspoň něco.“ „Manželka má teď špatnou náladou, ale už teď se pomalu zase mění. Asi si něco potřebuje projít.“ „Moje maminka asi potřebuje trochu povzbudit a zasmát se s někým. No, proč bych to nebyl zrovna já.„ Když u věcí zůstanu, tak se trochu začnou měnit. Nejsou to žádné zázraky, ale kapka „přijetí“ zahřeje. Pomáhá vztah vidět trochu lépe. Temná perspektiva se nejeví tak temná.
V práci u lůžka nebo na sesterně pracuji s akceptací každodenně. Každý pacient je jedinečný. Má své hodnoty, zvyky, náladu a pohledy. Některé pohledy se shodují se mnou a některé jsou na okraji. Vždy si však v hlavě říkám a můj postoje je spíše na neverbální úrovni: „Jsem tady a jako člověk člověka Tě poslouchám. Říkej cokoli, co potřebuješ.“ Rozhovor tak není veden ani tolik o něčem, ale spíše „v něčem“ - v akceptaci. Akceptace je úcta, kdy nás druhý nechá koukat oknem své mysli do své zahrádky. Jeho zahrádku přijímám. Nějak ji nekritizuji, ani nic nevnucuji, prostě se dívám spolu s druhým. Tato sounáležitost dokáže někdy vybudovat velmi silnou důvěru a v propojeních s empatií zakládá životadárný vztah.
Tato naladěnost se nedá nějak naprogramovat, ani vnutit. Musí se stát a je také velkým rizikem. Je samozřejmé, že lidé jsou spíše zvyklí obehnat svou zahradu velkým plotem anebo je velký rozdíl mezi přední a zadní zahradou. Přední používají pro svou reklamu (různé životní hry) a zadní je velmi tajemná a někdy obehnaná vysokou zdí s dráty vysokého napětí. S takovým člověkem se nedá velmi často hnout a je zázrakem, když se třeba jen něco v průběhu nemoci změní. Jakožto nemocničnímu duchovnímu mi nepřísluší věci měnit, pokud pacient nechce, a tak velmi často zůstávám a používám nástroj akceptace. Pacienty oceňuji nebo povzbuzuji. Své místo má i humor a lidský úsměv. Prostá radost z toho, že druhý je, byl a nějak bude. Dokáže vlít do každého vztahu velkou změnu. V mé profesi je to každodenní nástroj. Ve svém životě se vždy znovu a znovu učím tento nástroj používat. Dívám se a vnímám. To mění svět okolo, že se dá akceptovat.
Comments