Když vstupuji do nemocnice, většinou mě přepadne pocit bezmoci a současně mrazivé očekávání s kapkou zvědavosti, co se asi bude dít? České slovo ne-mocnice se přirozeně pojí se slovy nemoci, moci, být bezmocný a nemocný. Mám při docházení do nemocnice ambivalentní pocit, jenž spočívá právě mezi těmito dvěma slovy moci být a být bezmocný. Tato bytostně životodárná ambivalence se čas od času v mé duši rozkývává a postupně zase uklidňuje. Sám však už po letech praxe vím, že až otevřu dveře u pacienta a pacient otevře dveře přede mnou, váhy se ustálí a Archimédovým bodem se stane pacient a jeho životní příběh.
Při překročení prahu nemocnice si připadám jako bych prošel červí dírou do jiné galaxie. Časové pásmo se změní a horizont událostí bývá často posunut oproti prostoru a času v mé každodennosti. Spoustu věcí, které si v hlavě sebou přináším, v kanceláři odkládám. Zavírám je do skříně, ukládám do opěradel našich křesel a v sobě splachuji zeleným čajem. Po krátké meditaci nad šálkem a letmým pohledem do zápisníku v sobě řeším, kam asi teď zajít. Kde bych nepřekážel a byl užitečný. Po chvilce váhání a hledání, pokud zrovna na stole nebo záznamníku není žádost o návštěvu, se odeberu na oddělení.
S každým korkem na oddělení se ambivalence moci a bezmoci uklidňuje. Především mi pomáhají tváře pacientů v čekárnách, jež často hledají pevný bod ve svém čekání. V nervozitě někdy čekají na verdikty a zákroky doktorů a sester. Jsou to většinou tváře potřebující lidské pohlazení a lidství. Laskavým pohledem přejíždím v čekárnách po pacientech a velmi často jsem zachycen pohledem známým anebo přímo povolán k pacientovi, jehož jméno jsem zapomněl, ale po několika větách si vzpomínám na naši společnou cestu například z intenzivního lůžka na oddělení. Často je pro mě takový pacient v čekárně k nepoznání a jsem rád, když mohu žasnout nad zlepšeným stavem. Příjemné antidepresivum dostávám od laskavých sester a doktorek na chodbách, které mě znají a laskavě se usmějí. Ten úsměv mi většinou dodá odvahy jít dál a sestoupit do hlubin labyrintu , v němž se nachází většina mých oddělení.
Při vstupu na oddělení se vždy po pozdravu hlásím svým jménem a teprve poté sdělím ono: „Jsem ze spirituální péče.“ Chodím na oddělení, kde je o mou práci zájem ze strany staniční sestry, sester a doktorů. Jsem tam, kde jsou schopni nějak přijmout a pochopit, že podpůrný rozhovor, naslouchání, orientace v některých existenciálních otázkách v nemoci, či prosté provázení anebo jen vyprávění příběhů s ohledem na jakýkoli pacientův světový názor má smysl pro tělo a duši. Sám bych raději spirituální péči přejmenoval spíše na Platónsko-Patočkovskou „péči o duši“, jako je třeba v neměcky mluvícím světe (Seelsorge ), ale čeština nemá zatím dost dobrý ekvivalent. Na jedné sesterně máme jakýsi groteskní frázi pro mou práci: „Jde duchovní obnova.“ Tento výraz mě natolik rozesmívá, že rozptyluje můj ostych a dodá mé práci dostatek odvahy, abych to opravdu nebral zas tak vážně, a to mi dopomáhá k větší laskavosti.
Na oddělní, pokud nemá někdo vyslovené přání, zajdu za pacienty podle doporučení sester a doktorů. Někdy obejdu oddělení celé a prostě pacienty pozdravím, a když někdo chce, tak rád spočinu v setkání u lůžka. U lůžka je to asi úplně nejzajímavější a jak jsem řekl, je to Archimédův bod mé práce.