Vyhledat
  • jakubformanek

Velikonoční psychomagie koronaviru

Aktualizace: dub 11



„Příroda je jino-bytím ducha.“ Tak tvrdili stoupenci německého idealismu a romantiky (Schelling a další). Příroda nám často zrcadlí lidského ducha a současně duch se zrcadlí v přírodě. Nejsou identičtí, ale souvztažní (korelují). Koronaviru rozumím jako určitému jinobytí lidského ducha, ať už byl vytvořen přírodou (natura) nebo laboratorně, tak přesto jeho živelnost a hmotná realita je odrazem lidského ducha, ba možná naší kolektivní duše, lidského systému (organismu) či kolektivního nevědomí (Schelling, Jung). Vir nám zjevuje, co se již dlouho děje v naší společnosti, a kde jsme naprosto zranitelní (zjevení jako od ducha v Hegelově filosofii). Tato darovaná zranitelnost je však možností. Řekněme tunelem či magickou iniciační branou k získání života. Tedy, vir nás vede nějakou tajemnou psychomagickou cestou. Jakou a co na ní je?



V prvé řadě je fascinující zjev viru. Připomíná spíše všepožírající kouli s chapadly. Téměř má mimozemskou podobu. Zatímco klasický „Vetřelec“ je velký zubatý a omotá chapadlem krk a klade vejce dovnitř člověka, tak Koronáč je malinký, avšak jeho množení je mnohem zákeřnější a plodnější než celé hnízdo Vetřelců nebo dračích oblud z Jurského parku (velicoraptorů). Naše civilizace v kultuře a historii projektuje často nebezpečí do něčeho velkého: války, terminátor, diktátor, vetřelec, ježibaba, godzilla, atomový výbuch apd. Avšak jakoby se zprvu a většinou zapomnělo na malé vnitřní nebezpečí. Ony tenké malé nitky života, které, když se přetrhnou, tak zcela přestaneme fungovat. Smrt je v Koronáči zjevena nikoliv jako kosa , kat nebo anděl smrti ( velikonoční skákající anděl smrti Egyptem -PESACH), ale jako malinký smrtící špendlík. (Je tak mnohem zákeřnější než rakovina, která spíše ukazuje zhoubnost a postupné prorůstání, tedy prohnilost života a civilizace.) Vir je něco malého, co nás zcela ovládne a zničí zevnitř. Nejsme najednou páni ve svém těle. Malinká jehla tam uvnitř v mase vše zamotá, rozmnoží se a usmrtí.



Freud nám zjevil, že nejsme páni v našem vědomí, jež je pouze vrcholem ledovce, ale teď se karta obrací a přichází nový trumf. Naše tělo ovládá plno malých a ještě menších „mechanismů“, pro něž pořád nemáme vysvětlení (v případě mozku jsme zcela zatím vedle, jak ukazuje například Penrose matematický přítel Hawkinga), které souvisí i se stavem naší mysli a slovo „imunita“ ukazuje, jak naše imunita je komplikovaný proces, ba komplexní a rychle proměnlivý soubor na molekulární úrovni, jenž nejde jen tak lehce uchopit. Koronáč tedy ukazuje opět naši křehkost, a jak skoro nic nemáme pod kontrolou. Naše babylónské věže jsou stejně potrhlé jako v Babylóně a náš jazyk není schopen popisu ani porozumění. Je to pořád jeden velký zmatek a blábol (starozákonní sarkastická přesmyčka k etymologii slova Babylón).



Dále pak, protože nás Koronáč vrací k malým věcem k nitru, začínáme se vracet ke své rodině, blízkým a svému přirozenému okolí. Vnější přehřátý svět na nás kladl svým rozptylováním pořád nové a nové zaujetí, které se stalo tekutým rozptýlením "pořád něčeho nového". Důraz na vývoj a růst přehříval planetu i nitro, a právě v této výhni se zrodil „Koronáč“ jako jino-bytí ducha - příroda se manifestovala. Je tak z části ďábelským a jeho chapadla jsou podobná rohům, vidlím a ocasu čerta ve miniaturizované podobě. Jsme však usmaženi zevnitř vysokou teplotou. Zadušeni vlastním tělem, díky neschopnosti dýchat.


Vidím však, tedy nahlížím, že tento kulatý ďábel má svého (ne)přítele – smrt (entropie). Tolik se civilizace, kultura, zábava a média snažili uniknout před smrtí, až se nakonec musela plně zjevit. Uzábavovávali jsme se k smrti. Vytlačení konečnosti člověka (bytí k smrti podle M. Heideggera) neustálou zábavou či únikem nás přivedlo k vytvoření Koronáče, a tím je každý nucen čelit své konečnosti, bezmoci a svému nitru.



Moment, kdy čelíme vlastnímu nitru, je podoben tomu jako být nad hlubokou, a téměř nekonečnou propastí (Ungrund), kde jsme nuceni k rozhodnutí – k činu. Lidé, kteří procházejí utrpením, jsou mnohokrát s touto skutečností konfrontováni (nemocní, zdravotníci, staří, pomáhající profese apd.), avšak zprvu a většinou tento moment plno lidí ve svém životě nezná, nebo spíše doposud nepoznalo. Mladí lidé (krom asi zdravotníků nebo vojáku apd.) nemusí za nic položit svůj život, dokonce se velká většina i bojí odevzdat svůj život partnerovi a vstoupit do neznáma (možného diskomfortu), avšak nyní jsme všichni konfrontováni s Koronáčem a jeho pánem (smrtí, entropií). Sama doba či čas nás tedy dohání ke konfrontaci s poslední otázkou. Na co zavěsíš svůj život? Co myslíš, věříš a uděláš?



Přítel Koronáč nás tak uvrhl do iniciačního psychomagického procesu. Není náhodou, že Evropu postihl právě v období Velikonoc a dvě silně náboženské země jsou terčem hlavní konfrontace se smrtí. Věřím, že bůh, kterého jsme si jako civilizace stvořili, musí takto jednat a nemůže jednat jinak. Tento kosmický diktátor jedná jako přesný architekt a vybírá pro nás to nejlepší možné. Jsme sami strůjci našeho utrpení. Stále křižujeme pravého Boha a stavíme modlářské sloupy naší vlastní blbosti. Proto nás nepraví bozi trestají, protože jsme jejich tvůrci a oni potřebují své oběti. Náš duch je jino-bytím přírody, a proto spoluutváříme svět kolem nás. Přesto v tomto děsivém momentu je možnost činu. Vstup dovnitř, do vlastního hrobu. Setkání se smrtí, poslední otázkou. Přijetí smrti a tím výhled do nového života, kde je odvalen kámen. Nejde však o zásvětní útěchu, ale útočiště již teď zakoušené v praktické lásce vůči rodině, dětem, sousedům a trpícím – bližním i nepřátelům. Cesta vydání se. "Kdo ztratí svůj život, ten jej nalezne." Praví první a asi poslední křesťan (Nietzschův výrok o Kristu). Vzdejme se postupně a nechme vyvanout horko v nás. To usmíří žhavého Koronáče a seznámí nás se smrtí, tedy se životem.

169 zobrazení

Vytvořeno  Jakub Formánek, Ph.D.