Vyhledat
  • jakubformanek

Spirituální péče v nemocnici i mimo ni



Spirituální péče je pohled na druhé v jejich celistvosti s ohledem na pestrou škálu souvislostí, příběhů, potřeb, hodnot, pocitů, peripetií, náhod a metafor, které každého člověka během života potkávají. Když říkám „pohled na druhé“, tak myslím určitý druh optiky, sledování i pozornosti, jenž vede k náhledu do situace pacienta. Náhled není okamžitý, ale postupně se vynořuje v autentické, empatické a akceptující komunikaci. Není třeba mnoho slov ani mnoho otázek. Někdy stačí pouhé zrcadlení druhého, spojení s druhým a malinké otázky v nejasnostech. Jindy je třeba namalovat slovy větší příběh a druhý si z něj vybírá sám ony života-tvůrčí střípky.




Spirituální péče je cesta labyrintem, kde je plno otázek, zákoutí a bludných cest, ale existuje střed labyrintu, srdce, k němuž se snaží každý doputovat. Role duchovního v nemocnici, spirituální péče, je hledat cestu a doprovázet svého bližního – člověka. Hledat orientaci, nahlédnout a vytvořit svůj vlastní tanec v labyrintu. Každý má svůj labyrint, a ten je zcela výjimečný. Má svá zákoutí, světliny, mrtvé konce, fontány, jezírka a již zmiňovaný střed – ráj srdce.


V setkání s druhým, v němž se začne odehrávat vstup do labyrintu, se společně vchází do různých časů a prostorů, které vytvoří společné přemostění mezi oběma stranami. Tato vzájemná vyladěnost spěje ke kongruenci (sladění). Najednou vím, cítím i dýchám to samé, co náš protějšek. Je to jako chvilkové zamilování dvou milenců, kteří přesně vědí, co druhý prožívá a cítí. Je to plodné splynutí, či vejití v původní lůno, z něhož se urodí životodárné „nové“ – záblesk náhledu – naděje do beznaděje. V tomto tvůrčím okamžiku se jako plod povětšinou zrodí metafora, symbol, příběh nebo rituál. Tento vzácný plod je přednesen druhému a stává se zázračnou medicínou, která prosvětlí temnotu. Cesta k úspěchu však někdy trvá dlouhou dobu a ne vždy se dostaví, přesto pouhé nasměrování či směřování k zázračnému „plodu naděje“ je velikým úspěchem.


Spirituální péče v nemocnici je specifická v danosti krize, jež je již vždy v nemocnici přítomna. Krize – soud otevírá nemilosrdně „praskliny“ lidské duše. Duše je zranitelnější, otevřená, ale současně je schopna i přijímat daleko více ze svého okolí. Prasklinami proudí život. Duše je díky prasklinám citlivější. Rovněž prostor nemocnice vytváří tísnivě společenskou atmosféru. V nemocnici je také nuda a každý tam mimo své vlastní utrpení je nucen čelit utrpení druhých. Práce v takovém prostředí je podobná divoké jízdě na býku a je plna nahodilostí. Nevíte, co se ještě dalšího stane. Například při rozhovoru s pacientem o vlastním synovi vejde do dveří syn. Najednou se musí přestat a syn je zjeven zcela ve své vlastní přítomnosti. V nemocnici je vše životně daleko více vyhrocené, urychlené a intenzivní. Možná bych řekl poskytování spirituální péče v nemocnici je podobné felčarům a doktorům v první bojové linii. Člověk se snaží udělat to, co se dá. Více není možno, protože řetězec událostí je tak rozjetý, že některé věci se nedají již změnit. Nemocnice je proto někdy místem „prohry“ v očích tohoto světa. Je situací krize (soudu). Věc se nemilosrdně rozsekává a skutečnost je nahá. Kronos (čas požírač) se ukazuje jako smrťák a jedinou možností je najít bratry Kairose a Amora. Kairos byl bohem s dlouhými vlasy, a tak nemocnice neodvolatelně volá po chycení za pačesy, najít čas možnosti, kdy je ještě možné něco příjemně a zrale vykonat. Amor dává možnosti ještě v poslední chvíli být zasažen šípem lásky ke svým bližním a prožít blahodárné spojení dvou milenců.



Spirituální péče mimo nemocnici je daleko více podobná určitým psychoterapeutickým přístupům. Každý prožíváme nějaké drobné i větší krize. Někdy sám život především ve středním věku začne intenzivně klást své otázky. Jsme konfrontováni se smyslem našeho manželství, zaměstnání, dalšího studia a sociálního okolí. V běžném životě se také může najednou objevit náhlá krize, vyhození ze zaměstnání, nemoc, pocit úzkosti, smutek, ztráta sebedůvěry aj. celkově pochybnost nad vším „pachtěním“. Toto období či množinu různých událostí nazývám psycho-spirituální krize. Život volá po něčem hlubším. Někteří lidé najednou najdou útěchu a někdy až téměř „opiovou“ v náboženství nebo alternativní „esotérice“. Když je štěstí, může se narazit na příjemnou náboženskou či esoterickou „partu“, a ta opravdu může nějak pomoci v přemostění dál, ale žel zprvu a většinou se stává opak. Člověk naskočí do špatného vlaku a přemostění byl jen jakýsi „spirituální bypass“, jehož funkčnost během desetiletí vyprchá a stává se život marnící pijavicí na lidské duši. Mám zde na mysli některé nadšené křesťanské konvertity, ezo-jogíny či alternativní psychosomatiky z „Karlína či Vinohrad“. Změna je velmi opojná. Nová náboženská cesta přinese velkou změnu prožívání a do života přijdou jiné „vzruchy“. Na čas se změní symptomy, ale nitro je beze změny.



Chci říci, že život klade naprosto správnou otázku v podobě psycho-spirituální krize nebo hledání, ale často někteří lidé upadají do jakési nábožensko-esoterické letargie či opiového spánku, který je hodně zážitkový, má na vše výklad a jeví se vše dokonalé. Snad právě proto například lidé vyhledávají velmi často kartářky. Karty samotné na sobě často nesou velkou škálu nejrůznějších archetypů a jejich vzájemná kombinace a nahodilost opravdu vytváří jakousi centrifugu přemýšlení a změn náhledu. Dávají výklad, na něž se lze dívat z mnoha stran, stejně tak jako moudré pohádky, mýty či biblické příběhy, avšak pakliže vykladač má moc nad výkladem i nad tím komu se vkládá, tak se jedná o manipulaci, v níž je klient kartářky v pozici malého dítěte a kartář v pozici všemohoucí. Je pak uspokojen klient. Dostal výklad a ještě se potkal s „všemohoucím“. Kartářka zase potvrdila svou pravdu, moc a konečně i slušně vydělala. Podobně však tomu je i u některých černo-bílých kněží, charismaticko-evangelikálních kazatelů, jogínů i čarodějek. Vědí a mají moc. Jsou všemohoucí a „kdo by nechtěl přebývat ve stínu všemocného“ ?


Toxické je pak náboženské společenství, kde se mísí opiátová touha s manipulací v podobě nejrůznějších sekt, kde vládne jasná struktura, bůh totality a člen je opit mocí masy, která někdy burácí nadšením nebo pohřebně až zádušně mlčí. Pobyt v takovém poli ústí do hluboké závislosti, úzkosti, strachu, smutku a popření vlastního já (self) v zájmu konformity masy. V některých případech žel pak směřuje život těchto lidí k sebedestrukci v podobě sebevraždy, přejídání, sebe poškozování nebo pití alkoholu. Někteří nacházejí útěchu v tajném zakázaném ovoci svých sekt jako je: fetišistické sado-maso, pedofilie aj. Tyto kompenzace pak udržují člena sekty při životě a žel někdy zůstanou v nějaké podobě až do konce života.



Jak tedy vidím a utvářím spirituální péči já? Cílem spirituální péče nebo péče o duši je doprovázení, péče o duši a tvorba života-tvořících rituálů. V nemocnici je pro spirituální péči otevřená příležitost situací samou. Avšak mimo nemocnici si klient musí najít svého průvodce. Platí ono orientální: „Když je žák připraven, tak se mistr vždy najde.“

Úkolem dobrého průvodce, tedy spirituální péče, je skutečně umět doprovázet. Napojit se a jít s klientem jeho labyrintem tím jeho tempem tak, jak potřebuje. Zplnomocnit a zkompentnit klienta v jeho hledání, tempu a cestě. Nechat jej vykreslit si svůj labyrint a procházet postupně zákoutí. Průvodce pečuje o duši a k té se promlouvá celkovým postojem těla i duše. Akceptující a pravdivý (autentický) průvodce přijímá poutníka, jak je. Když nemůže něco průvodce přijmout, tak to předkládá v řeči anebo se musí s poutníkem rozejít. K duši se však také promlouvá jazykem. Jazyk zrcadlí stavy. Obohacuje cestu o různé metafory. Jazyk vedle skutečného labyrintu tvoří ještě labyrint jazykový, který je nápodobou a řekněme narativem či poezií skutečného labyrintu. Průvodce tak rozdává metafory a symboly, které slouží jako šifry na cestě dál. Poutník si vše skládá a případně zase boří a jde na své cestě dál. K symbolům se však velmi brzy přidruží různé rituály. Může to být společné mlčení, relaxace, meditace, modlitba či práce poutníka se svým tělem nebo prostorem. Protože jsem volně přidružil k mé práci i relaxaci, hypnózu a vyprávění, tak někdy vytvářím pro poutníka jeho příběh či hledáme společně v relaxaci jeho moudré průvodce na cestě labyrintem. Rituál je však důležitý katalyzátor, jenž pomáhá odkrýt labyrint a současně někdy urychluje cestu ke středu – k ráji.


Někdy se stane, že při cestě labyrintem se musíme zastavit u nějakého více terapeutického problému, jenž jde do minulosti nebo překážce, která se staví nyní do cesty. Pak nezbývá než se u této překážky nebo zdi zastavit a čekat až se rozplyne. Ba je pravdou, že někdy neustoupí a pak je třeba jít jinudy anebo poutník se rozhodne, že právě zde končí. Bývá mi to trochu líto, ale poutníkova svoboda i vnitřní moudrost je nezastavitelná a někdy: „Nelze tlačit proti řece.“ Spirituální péče mimo nemocnici je tak postupným procesem. Je trvalou cestou a může trvat delší dobu. Dovedu si představit, že i několik let. Smyslem je především projít labyrint a navštívit jeho střed anebo alespoň o něm vědět. Není to věčné řešení ani odpověď na všechny otázky, ale je to cesta, která učí pokládat a vnímat otázky života a jak praví klasik: „Každá otázka je předběžně vedena už tím, co hledáme.“

18 zobrazení

Kontakt se mnou a na mě

Setkání jsou většinou poměrně rychle proměňující, protože se soustředíme na malinké změny, které pak působí změny velké (efekt lavinové koule). Vedle empatického naslouchání, akceptace a vlastní opravdovosti se  soustředím  na tzv. krátkou terapii (koučink),  krizové situace a využívám hypnoterapii. Ovšem někdy se jeví jako důležitější i dlouhodobá terapie a podpora, protože zatím žádný kouzelný terapeutický prut neexistuje. Ani já si nemusím s každým "sednout" a i můj náhled je omezen. Avšak celkově se snažím pro každého klienta vytvořit jedinečný terapeutický přístup. Někdy je však pomoc dalších a k té se někdy snažím v případě potřeby své klienty směřovat: psychiatrická pomoc, dlouhodobá práce ve skupině apod.

Cena za individuální hodinové sezení je 1000 Kč a za párové a skupinové 1500Kč/90 minut. V případě studentů, seniorů a finančně zatížených klientů se lze domluvit na slevě (až 60%).

Terapeutická  setkání nabízím v pondělí a ve středu. V pondělí však v prostorách Ladírny. Ve středu v prostorách Prosoché. 

Obě kanceláře jsou v Budečské ulici na Vinohradech nedaleko od Náměstí Míru.

Pondělí Ladírna:

Budečská 9, Praha 2 - Vinohrady, zvonek označený "Ladírna"
Více zde: https://www.psychoterapievpraze.cz

Středa Prosoché:

Budečská 35, Praha 2, Vinohrady, (5 minut od Náměstí Míru).

Více zde :https://prosoche.cz/

tel: 607 730 419 v období koronaviru konzultuji přes média.

Vytvořeno  Jakub Formánek, Ph.D.