Vyhledat
  • jakubformanek

Přístup spirituální péče k paliativní péči

Aktualizace: 17. čvn 2018

Věkem vrásčitá babička vzpomíná v houpacím křesle na svého manžela, jenž před několika lety odešel z tohoto světa na druhý břeh. Vzpomíná na dětství, dozrávání a dospělost, i chvíli kdy svého manžela potkala. Vzpomíná na své děti, jež jsou dnes také prarodiči. Před očima se jí mihnou tváře a jména vnoučat i pravnoučat. Je to poslední noc. Duše vděčně pomalu stoupá do brány věčnosti.






Najednou však záblesk. „Co se to krucinál děje?“ Otevře oči a probírá se na nemocničním lůžku. Všichni doktoři i sestry se radují. Resuscitace se zdařila. Stařena se na chvíli posadí a cítí únavu. Chce odejít. Brána věčnosti se znovu otevře a vyjde z ní strýc smrťák. Natahuje znovu svou ruku k ruce stařeny. Opět se však ozve: „Cvak!“ Stařena se zase probere na lůžku a otevře oči. Strýc smrťák se začne přetahovat s úspěšným přednostou kliniky o duši stařeny. Boj nebere konce. Obě strany jsou unaveny. Není však zbytí. Čím více jeden tahá, tím tahá více druhý. Babička je přehazovaná po klinice z oddělení na oddělení. Je dávána z šuplíku do šuplíku. Je jí už špatně. Má závrať. Má vztek. Strýc smrťák už znechuceně odešel. V nestřežený okamžik se však nabídne možnost k odchodu. Duše stařeny okamžitě uniká ze spárů medicíny směrem ke svobodě. Duše odletí. Převozník přijede a bere ji domů za jejím manželem. Unavený strýc smrťák kroutí hlavou a říká si: „Lidi to nemůžete aspoň trochu dodržovat pořadí!“



Jak pečovat o duši (činit spirituální péči) na její „cestě domů“ v současné „tekuté společnosti“? „Cestou domů“ je zde rozuměno, jako cestě k úplnému odchodu. Pojem „tekutá společnost“ charakterizuje neustále se měnící společnost, která každý den generuje něco nového jen pro to, aby to bylo „nové“.[1] Sociolog Bauman vidí lidský život jako umělecké dílo. Ať již chceme nebo naopak odmítáme, již vždy si utváříme náš život. Lze si představit život jako umělecký obraz, jenž se neustále po spirále rozvíjí a nese sebou nejrůznější barvy a proměny. I když se rozhodneme, že nic neuděláme nebo vše necháme, jak to je, tak náš život je v kontextu tekutosti naší společnosti utvářen. Stejně i náš odchod. Zvláště v odcházení se často zrcadlí plejády našich životních příběhů a utváří divuplnou mozaiku života. Vnímat tempo a barvitost života, kterou na konci naší životní cesty vidíme, to je úkolem paliativní péče, pokud chce o duši pečovat.





Zakladatel humanistické psychologie Carl Rogers klade do centra každé práce pomáhající profese důraz na empatii, akceptaci a autenticitu (kongruenci). Tato triáda je podle Rogerese základní podmínkou pro vytvoření prostředí, v němž se pacient (klient) začíná léčit.

Viktor Frankl rovněž jeden z otců humanistické psychologie zdůrazňuje vůli ke smyslu. Tedy, že nejzákladnější lidskou potřebou a cílem (TELOS) je smysl. Dokonce i v utrpení lze postupně najít smysl, ba dokonce sám tvrdí, že utrpení dokáže člověka proměnit. Od člověka, jenž prošel koncentračním táborem, nelze považovat tuto frázi za klišé, což dokazuje jeho nejznámější a autobiografická kniha: A přesto říci životu „Ano“.


Paliativní péče pod pohledem spirituální péče klade důraz na to, že ke každému je třeba přistupovat individuálně, jako k jedinečnému uměleckému dílu, jež vytvořil život sám. Dobrými podmínkami pro vytvoření „léčivého pole“ v nemocnici je právě zmíněná empatie, akceptace, kongrunece a hledání smyslu (A přesto…). To může vdechnout život při odcházení každé duši.

[1] Zygmunt Bauman, Umění života, Academia, 2010, str. 23 : „Vymazání minulosti, znovuzrození, výměna starého, obnošeného a už nechtěného já za nové a přitažlivější, reinkarnace na někoho úplně jiného a nový začátek… tak lákavou nabídku lze jen těžko bez přemýšlení odmítnout."

74 zobrazení

Vytvořeno  Jakub Formánek, Ph.D.