Vyhledat
  • jakubformanek

Probouraná zeď smrti vzkříšením a regenerací

Okolo smrti jsou v židokřesťanském předávání ústřední dva příběhy: Starozákonní vyprávění o vyjití z Egypta (PESACH). Novozákonní příběh o Ježíšově vzkříšení. Oba dva příběhy ukazují, že smrt se nedá nějak uchopit a není hranicí. Není rituál ani kult, který by mohl spoutat smrt a zrovna tak i život. Mezi světem živých a mrtvých není jasná hranice. Nikdo nemá právo stavět zeď mezi smrtí a životem. Život stále pokračuje dál. Duše je nesmrtelná a dál koluje v nějaké formě. Vědecky řečeno vědomí není smrtelné (jak ukazuje například matematik Penrose), ale promítá se do jiné a přece blízké reality, kterou nám ukázal Ježíš na svém vzkříšeném těle.



Ve starém zákonně je ústřední příběh o vyvedení. Židovské myšlení se vždy znovu k této události vrací, a dokonce každý věřící žid rituálně prožívá každý rok nové vyvedení z Egypta. Egypt není pro něj minulostí, ale stále je přítomnost. Hod velikonočního beránka před cestou středem moře je živou skutečností v životech věřících. Anděl smrti přeskakuje (PESACH) veřeje dveří poznamenané krví beránka. Opomíjí a nechává žít. Pochopitelně zasahuje smrtí ostatní, avšak není tím posledním ukazatelem skutečností, tím je Hospodin, který se zjevuje v SZ jako „Ten který bude“ či „Umožňující budoucnost“. Tedy ani mrtvý Egypťan není zavržen Boží budoucností, naopak je přizván.


Skutečnost vzkříšení a nového života bylo denním chlebem staro-egyptského vyprávění. Břehy mezi světy byli rituálně, byť přísně, prostupné, jako levý a pravý břeh Nilu, ba dokonce přítomný život se podepisoval do budoucího života formou odměn – trestu. Faraon se po smrti vracel jako vzkříšený ke svému vládnutí. Tato teologie Egypta je vystavena tvrdé zkoušce v egyptských ranách, a nakonec i poskakující smrt, či anděl (podobný spíše nějakému démonu, ti poskakovali v Egyptě) nerozhoduje, ale „Ten, který Je“ či spíše „Ten, který Bude (Budoucí)“. „Ten Budoucí“ přeskakuje smrt a ukazuje, že egyptské náboženské konstrukce potřebují další posun. Řekněme spojení mezi břehem mrtvých a živých, mezi pravým a levým břehem. Proto je Hospodin (JHVH) Bohem živých a ne mrtvých, tedy Bohem Abraháma, Izáka a Jákoba. Nejde tak ve Starém zákoně o žádnou zásvětní metafyziku egyptskou nebo scholastickou (jsou si velmi podobné), ale o jinou dimenzi, která se nás všech nějak bezprostředně týká, a jsme jí zaujati.


V Novém zákoně je smrt spjata s utrpením, hříchem, zamotaností, korupcí a rigidní ritualizací pro uchránění projektivních představ (lidská potřeba mít útočiště - Bůh oidipovského komplexu). Pevný náboženský systém židovstva střeží hranici hříchu, a tím i smrti. Vše je rozděleno na čisté a nečisté. Na černé a bíle. Židovské a pohanské. Náboženství je v Ježíšově době útěchou („opiátem“) a prostředkem moci. „Budoucí“ však přijde zcela jinak. Ukáže se jako SLOVO. Něco, co je hmotné, ale v kybernetickém slova smyslu. SLOVO přeskočí vysněné a projektivní mesiánské blouznění, které chce spojit duchovní a politické v ještě více mocenské či od zcela reálného se odklonit zduchovněním všeho (essenští, farizeové, helénismus).


Ježíšův příběh si udělá ze všech „židovský vtip“. Ježíšovo tělo nestoupá z hrobu nějakým masitým způsobem jako v Tomášově evangeliu. Ježíšovo tělo není však ani éterické, jak ukazuje evangelium podle Jana polemicky proti mystérii a gnózi, když si Ježíš opéká a jí ryby. Vzkříšení je úplně novou dimenzí, nikoliv zásvětní ani supranaturální (jako Superman), ale ukazuje někam k „možnosti Budoucího“. I když je „mrtev“ je stále přítomen, není duch, není resuscitací, „Je tím, kým je“ – „Je Budoucím“


Ještě jinak řečeno, co by se stalo, kdyby se zítra našel Ježíšův hrob a kostra? Byl by to konec křesťanství? Nikoliv. Vzkříšení je úplně jiná dimenze života. Apoštol Pavel nikdy nemluvil, a ani nechápal historicitu Ježíšova vzkříšení, ale doslova zakoušel dimenzi Ježíšova vzkříšení. Bez vzkříšení je víra mrtvá, protože se pak může stát rigidním rituálem, vězením či egyptskou nebo scholastickou magií. Nemám nic, proti praktikám a zvykům Jsou velmi krásné a ukazují mnohá bohatství skutečnosti. (I scholastika má svůj půvab a šarm.) Avšak Ježíšovo vzkříšení jde za všechny pomyslné zdi mezi životem a smrtí. Kristus sám o sobě říká, že je vzkříšení a život. Není tak nějakou předposlední zkušeností, ale zcela poslední. SLOVO je bodem ALFA -OMEGA. Bod plnosti, věčnosti, spojení, sjednocení a života. O to kráčí v neděli vzkříšení. Nejde o resuscitaci náboženství a stavění hranic.

Cíl vzkříšení leží v regeneraci. Znovuzrození a obnovení – RENESSANCE. Budoucnost není ve scholasticky či egyptsky ustáleném panteonu či cestování zásvětím díky knize mrtvých, což je natolik podobné cestování skrze očistec, peklo a nebe, ale již teď se můžeme potkávat s těmi, kdo nás předešli a vést s nimi rozhovor. Již teď se rodit do Božského LOGON. Vnímat přítomné a s Nadějí čekat. Každou věc, kterou dnes potkáte, zkuste vnímat jako Zjevení. Když potkáte dítě, zkuste vidět Všemohoucího. Když potkáte přítele, užívejte a vyprávějte, protože jste potkali Krista. Když se pomilujete s manželkou, užijte si to, tam je splynutí s Bohem – Láska apd.

12 zobrazení

Vytvořeno  Jakub Formánek, Ph.D.