Proč chodit na párovou psychoterapii?

Plno párů si dnes nerozumí, hádají se nebo už jen mlčí. Stane se, že uvíznou a nemohou dál. Jsou sevřeni v klinči. Pandemie v tomto ohledu nebyla nápomocná, zatopila každému pod emočním kotlem, a tak není divu, že konflikty v rodinách a párech narůstají. Řada rodinných nebo párových terapeutů nabízí techniky a semináře. Co nabízíme my?

V párové terapii, kterou se snažíme představit ukazujeme: Ke změně vede pouze opravdové pochopení vzájemného partnerského pouta, které je ukryto uprostřed klubka emočního života, vzájemném sycení potřeb partnerů a uvědomění těch nejdůležitějších prožitků příjemných i nepříjemných. Párová terapie, kterou s kolegyní nabízíme se zaměřuje na vztah, emoce, potřeby a hodnoty páru. Hledáme společné pouto partnerů, onen možná ztracený prsten, který je třeba znovu objevit. Ještě jinak řečeno, hledáme propojení vzájemného „rodinného pole“ a společného životodárného tvaru.

Mluvíme-li o párové terapii mám skutečně na mysli, že pár (dva a dnes i více lidí žijících spolu) přijde na psychoterapii, kde jej doprovází dva terapeuti. Proč dva a dva? Když jsou terapeuti dva, většinou zaujme každý terapeut trochu jiné stanovisko a vidí situaci trochu jinak. Více očí, více vidí. To dává výhodu příchozímu páru, že terapeut nemůže ustrnout svou sympatií či zaujetím pouze u jednoho z páru, ale pozornost se střídá a vhledy se proměňují. Dynamika dvou terapeutů (můj parťák je psycholožka Marika Řežábková) tak lépe zrcadlí proces příchozího páru a a apriori se nesměřuje k jednoduchému řešení nebo soudu o tom, kdo má pravdu nebo je v právu, ale lépe se podněcuje procesem samým pár k nějaké změně „náhledu“ či spíše možnému modu vivendi, který může pomoci páru spolu o něco lépe žít, trochu si více rozumět a udržet přiměřenou harmonii ve vztahu. Rovněž vzájemné pochopení a nahlédnutí do vlastních emocí nebo emocí partnera/ky se jeví často jako klíčové. Dojde se tak nakonec k jádru či k nejkomplexnějším složkám vztahu, které mohou pomoci ke změně náhledu i chování.

Náš přístup (s kolegyní) není nějak jasně nalajnovaný, jak bývá někdy v televizních seriálech nebo některých přístupech. Například tohoto typu: „Teď si sedněte a oceňte jeden druhého.“ „Máte za úkol spolu trávit čas a někam si vyjeďte.“ „Chytněte se za ruce a dívejte se partnerovi do očí.“ Tyto techniky jako takové nejsou špatné, ale pohybují se po schématech a strukturách. Velmi často vedou k převálcování jedné nebo druhé strany a jsou někdy velmi neautentické. Tedy, jedinec se v nich nemusí cítit dobře a dělá něco z donucení. Dělá něco jiného než si myslí a cítí, což může v delším časovém úseku mít za následek další katastrofální scénáře, které jsou ještě horší než prvotní stav (psychosomatické onemocnění, ještě temnější zahořklost apod.) Proč? Změny hlubšího řádu (nikoliv pouze změny symptomů) se vždy ději v prostředí akceptace a autenticity. Nelze je vydřít technikou, ale autenticky prožít. Proto se my snažíme obrátit hlavní jádro terapie především k tomu nejvnitřnějšímu, a to jsou emoce (Rogers) a související potřeby (Maslow).

Každý pár je jedinečný a každý jedinec v páru je jedinečný. Pečlivé naslouchání a zrcadlení emocí obou stranám s přihlédnutím k autentické dynamice samo utváří léčbu. Když proces probíhá, partneři znovu objeví možný společný život. Není to jako na začátku v prvních letech zamilovanosti, ale zásadní pochopení, že jsme pořád začátečníci, důležité je. Klíčem totiž je, jak teď začneme žít a jednat. Co pustíme a přijmeme.