Vyhledat
  • jakubformanek

Co leží za mariánským sloupem na Staroměstském náměstí?


Leží tam zahalený vzkaz od autorů sloupu, příznivců a pražského arcibiskupství. „Žádný ekumenismus neexistuje ani úzký ani široký. To vše byla hra, ale vážně to nemyslíme. Pomodlíme se a poplácáme se, ale nic od nás nečekejte. Jsme přece ekumena.“ (V uvozovkách bude v tomto textu ironie a karikatura.) Ekumenismus je teď v roce 2020 jen korektní slovo, politicum, ochrana-obrana či štít, který se nasadí, když má „nedej Bože“ dojít k tomu, aby se učinil krok do neznáma, něco nového se objevilo a staré se odpustilo. Široký zástup křesťanů má své výmluvné slovo, kterým se může vyhýbat před druhým a jeho jinakostí. Magické slovo „ekumenismus“ se stalo zaklínadlem nebo spíše pouhým slovem v křesťanském marketingu. Stejně jako některé skupiny mají slova jako: menšiny, systém, koloniální filozofie, gendrová vyrovnanost, třídní boj, růst, zisk, volný trh apd. Křesťanstvo má slovo ekumenismus, které dnes už znamená: „Nechceme Vás skutečně chápat, ale nemusíme se vzájemně rušit ve svých subkulturách, tak si naší rigiditu potvrdíme vzájemnou ekumenou a blahosklonným úsměvem.“ Tento postoj je podobný postoji bratra Kaina: „Co je mi do mého bratra?“ Nezačíná právě tam vražda a násilí?



Většina křesťanů a duchovních nestojí o poznání jinakosti, setkání se s cela jiným, ale hledá své potvrzení v moci davu. Kolikrát jsem jako protestant zažil obklopení katolickými bratřími a sestrami v nějaké mocné mase, kteříž neustále opakovali slovo ekumenismus, aniž by věděli a zkusili něco z protestanského šatníku nebo pravoslavného vína. Slovo „ekumenismus“ totiž dělá z druhého bezpečnou zónu, ghetto, do nějž se nevstupuje pro špinavé a nebezpečné obyvatele, ale toleruje se pouze jeho existence. Žijeme tak jen v mezináboženské toleranci, nikoli v pravém v ekumenismu, přičemž ten, kdo má větší sílu, tak vyhrává a také ten, kdo má ještě větší sílu, si interpretuje dějiny podle toho, co chce vidět a slyšet. (Stanoviska některých církevních historiků jsou tak až trapně šitá na vlastní míru.) Jedná se proto o vzájemné násilí, což vtipně pojmenoval název kontroverzní hry: Naše násilí a vaše násilí. (Kontroverzní hra v Brně, která vyvolala velké pobouření u p. Duky) Je paradoxem, že jeden z hlavních „ hráčů“ této hry ve skutečném světě je pan Duka. Který nám vlastně svým vystupováním vzkazuje: „Sloup bude a držte hubu a krok! Vlk jenom vyl na měsíc.“


Opravdový ekumenismus by znamenal reálnou krizi identity s pozitivním dopadem, protože v poznání druhého jde o skok do neznáma a setkání se s radikální diferencí tváře druhého. Pevné a rigidní by se v ekumenismu zachvělo, byl by prostor pro odvahu – víru. Pak by identita většiny křesťanstva byla založená na jednání a nikoliv na sebepotvrzení (neustálém opakování stejných jazykových her, uctívání fetišů a stavění solných sloupů na náměstích). Ekumenismus vyžaduje velkou odvahu. Odvahu vyjít a vidět věci zcela jinak. Sáhnout si do jiných vod a vydat se jiným směrem.



Mýma očima viděno žel české křesťanstvo, a především valná většina duchovních, není schopna nahlédnout šíři jiných tradic. Ovšem, a to je již teď zcela prakticky nezbytné, také v rámci širší ekumeny nahlédnout fórum pro rozhovor s kulturami, pohledy, spirituálními rozměry, které jsou mimo křesťansko-židovskou tradici. Ke zcela zásadnímu nepochopení pak dochází, když duchovní a s nimi křesťanská menšina narážejí na naši českou specialitu „něcověří“, či Budhisty nebo Rytíře Jedi z Vinohrad. Někdy bývá tento projev nálepkován jako sekulární spiritualita nebo alternativní spiritualita. Ovšem, zdá se, že má poměrně masové zastoupení v českém rybníku.


Na tomto poli sice máme dva silné individuální reprezentanty této snahy: Tomáše Halíka a Ivana Štampacha, avšak oba jsou spíše v menšině a navíc z pozic tradic jim nejbližší se jim v zemi rodné dostává neustálého nepochopení. Tedy tito dva nejsou vůbec nasazeni do „národního týmu“, a ani už nesedí na „střídačce“. Většina „představenstva“ je převálcovala. (V mé malé církvi je někým takovým Pavel Hošek). Jsou však důležitou solí světu a stejně tak i někteří další. Některé pozitivně deviantní minority se snaží učit vzájemnému respektu (Ekumenický institut na Evangelické fakultě aj.), ovšem to je v našem rybníku jen takové jemné šplouchnutí. Protiváha především katolických teologických fakult a studium v Římě či různé podivné semináře u nás nebo v zahraničí udusí všechny tvůrčí cesty.



Můj učitel profesor Pavel Filipi byl zakladatelem ekumenické teologie , a z ní jsme rovněž museli dělat zkoušku. Dodnes si pamatuji jeho tři otázky: Popište prostory pravoslavné Bohoslužby? Proč jsou věže v pravoslaví cibulovité? Vyjmenujte římsko-katolické svátosti a kdo je a jak udílí? Kdo byla Ellen Whiteová? Přednášky pana profesora se vždy týkali nějaké tradice. S respektem a teologickou přesností formuloval, vysvětlovat stanovisko oné a jiné křesťanské tradice. Žel tento velikán ekumenismu již nežije a je velká škoda, že nejsou zatím nějací jasní další nástupci. Pokud vím, na katolických fakultách se v ČR ani v Římě nic takového jako ekumenická teologie neučí. Stejně tak i teologie se učí na některých institucích pouze ta „jediná správná“, „samospasitelná“ a „vedená Duchem Svatým“, a na ty „heretické“ není dost času. (To jde napříč zprvu a většinou všemi fakultami skoro v celé Evropě, nikoli však nutně a vždy.)


Jako křesťané tak nemáme téměř žádné společné fórum. Teologické fakulty neučí úzkému ekumenismu. Široký ekumenismus se „pohladí“ v hodinách religionistiky, a to ještě záleží na vyučujícím. Je paradoxem vědět, že jeden ze způsobů, jak vyjádřit náměstí, je loci communes. Místo společného setkání, kde se lidé scházejí, potkají, mluví, domlouvají a obchodují. Součástí náměstí bývalo také fórum (například v antice). Fórum je místo pro diskusi a rozhovor v prostoru náměstí – loci communes. Nyní se má na jednom z nejvýznamnějších náměstí v naší zemi postavit netoleranční sloup, a to téměř bez diskuse a s požehnáním katolické společenské menšiny.



K celé věci se vyjádřila už celá řada osobností. Ivan Štampach již dříve zmínil v médiích, že mariánský sloup na Staroměstském náměstí je zasazení Marie matky Ježíše Krista, kterou si považuje celý křesťanský svět jako zdroj inspirace, úcty a obrazu pravého lidství, do kontextu mocensko-politického podrobení a manipulace habsburské monarchie . Sloup byl sarkastickým výsměchem popravy dvaceti sedmi českých pánů a násilné rekatolizace. Podobně se vyjádřil Pavel Černý (emeritní předseda Ekumenické rady církví), který rovněž zmínil doslovně stanovisko kardinála Vlka, který rozhodně pro obnovení stavby nikdy nebyl. Dominuk Duka je ovšem pro dostavbu a stejně tak i jemu blízcí lidé jako je pater Jan Balík, který proslul obhajobou xenofobního kázání patera Piťhy – proroka prodávajícího strach (takto pojmenoval T. Halík).


Nechci sledovat repliky ani dupliky těchto stanovisek, protože se nejeví jako užitečné rozebírat, jak pan Duka nebo Balík působí mocensky a klerikálně ve svém vystupování, jež je často až dětinsky urážlivé ( například vyhrožování , že odchází z pořadu), chybí jim nadhled (například nerozlišuje mezi historií a uměním) a moralizující sebe potvrzující potřeba identifikace (například prodávání strachu z feministek a homosexuálů a zdůraznění trestů pro děti i pro sebe- kázeň; v Piťhově kázání zdůraznil Balík). Ptám se, co se to děje s českým ekumenismem, s fórem mezi lidmi? Je konec a propadli jsme se v dějinách?


Zatím nemám odpověď. Mám pocit, že sloup vrhá velký stín na naše náměstí. Současně ukazuje stav věcí a především skrytou netoleranci, ne respekt a mocenský boj. Nedávno jsem slyšel v nějakém pořadu, že duchovní služba v armádě, vězení a nemocnici je výstavní skříní českého ekumenismu. Toto prohlášení považuji za křesťanský marketing. V nemocnici velmi silně převládá mocenský zájem církví i jednotlivců mít tam určité lidi a kontrolovat duchovní službu. To jsem viděl za 11 let v duchovní službě v nemocnici. V popředí jsou daleko více ideje, formy a zase výše zmiňovaný strach. Potřeba duchovních být důležitý a platný – sebepotvrzení v páchání dobra. Stejně tak slýchám, že se děje v duchovní službě ve vězení i v armádě. Česká ekumena je v realitě stejná asi jako dokument Český sen. Můžete se tam hnát, ale není tam nic. Byl to marketingový trik. Pouze uvidíte ztopořený sloup uprostřed fóra připomínající falus.

835 zobrazení

Vytvořeno  Jakub Formánek, Ph.D.